Setmění - 1. část

Venku se už setmělo, ale Báře to nevadilo. Byla naopak ráda, aspoň ostatní nevidí na její slzy, smutné oči, její duši. Stejná stanice, trolejbus s číslem 5 právě zastavuje. Tady vystupuje, jako už mnohokrát. Kolikrát doufala, že sem už nikdy nebude muset, ale copak ho v tom může nechat samotného? Její bráška… Teprve, když se ocitl poprvé v nebezpečí života, si uvědomila, jak moc jí na něm záleží… No jo, lepší později než nikdy.

Prochází chodbou, která je dobře osvětlená, ale ona raději klopí hlavu k zemi. Dál pokračuje ve své cestě. Zastaví se před dveřmi. Musí zazvonit.
„Haló? Za kým jdete?“ ozve se hlas z mluvítka. „Dobrý večer, jdu za Petrem Stránským.“ Odpoví mírně roztřeseným hlasem. „Pojďte dál.“

„Ahoj, jak se ti vede?“ snaží se silným hlasem optat svého bratra. Zároveň se podívá po pokoji. Pamatuje si první návštěvu JIPky. Všude přístroje, hadičky, sondy na jeho těle, velké prosklené dveře a stěny. Ve vedlejším pokoji ležela malá holčička bez vlasů. Vedle ní její usínající maminka… Musela být unavená… „No mohlo by bejt líp. Ale co ty? Něco novýho?“ „Ani ne, ale všichni tě pozdravujou.“ „To dík.“ Dál se odmlčí. Je na něm vidět, jak mu všichni chybí. „A jak to s tebou vypadá?“ opatrně se zeptá. „Ale tak mohlo bejt hůř. Spíš se zeptej mámy, ta ví víc.“ „Ok, a kde je?“ „Před chvílí šla za doktorem.“ „Fajn, tak já tu na ni počkám. Zahrajem si zatím třeba karty?“

„Potřebuješ něco Péťo?“ I na matce je vidět strach, únava a obavy z nejisté budoucnosti. „Ne, dobrý.“ Odpovídá. „Tak my pojedeme, jo? Zítra zase přijdeme. Drž se tu!“ „Jo, ahoj.“

„Mami, jak je na tom?“ „Barborko, musí být silný, má těžký zánět mozku.“ „Ale jak je to možný? Jak se to stalo?“ „Asi při operaci minulý týden se mu do krve a do mozkomíšního moku dostala nějaká infekce.“ „Nee…“ z očí se jí uvolní první slza…za ní další ..

„Teď volali z Brna! Musíme okamžitě jet za Petrem.“ Zakřičí máma na celý byt. „Cože? Proč teď v 9 večer?“ nechápe Bára. „Dělej, musíme jet.“ „Mami, ty víš, co se stalo, řekni mi to…“ „Peťa zkolaboval…“ Skoro to ani nedopoví a sesype se tátovi do náruče…pláče…Ona taky…Všichni se bojí…