Zara Winter

Jmenuji se Zara Winter, jsem poloupírka.
Většina lidí si myslí, jaké jsou upíři zrůdy, ale to není pravda. Je teda fakt, že o našem klanu toho nevím moc, ale tohle vím. Pan Downing mi nestihl říct všechno. Popravdě mi řekl jen zlomek toho co mi říct chtěl a měl.
Monty Downing byl upír, který za mnou přišel jednoho dne s tím, že mě už dlouhou dobu pozoruje a, že by chtěl abych byla jeho pomocnicí, nebo něco na ten způsob. V první chvíli jsem si myslela, že si dělá srandu, ale pak mi ukázal co všechno umí a to by nedokázal kdyby nebyl upír, nebo spíše kdyby byl ČLOVĚK. Pan Downing mi řekl nejdůležitější věci o upírech, já se rozhodla, že to přijmu, udělal ze mě poloupírku a začal mě učit, bohužel týden na to se připletl do přestřelky, kde ho trefil nějaký člověk a pan Downing zemřel...a já zůstala sama. Poloupírka, která nezná prachnic ze zvyklostí upírů, sama, opuštěná.
Tak nějak bych mohla začít s vyprávěním svého příběhu.

Věc, která mi změnila život se stala jednoho prosincového večera. Seděla jsem v baru, popíjela drink a přemýšlela co udělám se svým zpackaným životem. Jako poloupírka mám různé schopnosti, které jsem objevila až po Downingově smrti. Jsem rychlejší, silnější a mrštnější než lidé, taky mám lepší zrak, sluch a čich. K tomu abych dobře viděla ve tmě mi stačí jen malé světlo a když je ticho slyším hovor sousedů jako by byli přímo u mě v pokoji. Lidskou krev piji, ale jen v malých dávkách. Jelikož jsem pouze poloupírka, nemám schopnost hojit rány pomocí slin jako dospělí upíři, proto jsem svoje tajemství svěřila své sestře, která byla sice v šoku, ale smířila se s tím a jednou týdně mi dá trochu napít své krve. Kdybych chtěla pít z někoho jiného, nešlo by to. Upíři mají zvláštní schopnost, že svým dechem člověka tak nějak omráčí, pak velmi ostrými nehty, které mám i já, naříznou tkáň a napijí se, pak slinami ránu zahojí, člověk se za půl hodiny probere a neví co se stalo. Na upíra mají památku v podobě maličké jizvy, které si většinou ani nevšimnou. Moje sestra má tuhle jizvu vzadu na krku. Piji od ní stále ze stejného místa, ale i tak se bojím abych jí neupila až moc krve a ona nezemřela, ale jinak to nejde. Nemůžu ti říct nikomu jinému.
Při tom přemýšlení jsem si vůbec nevšimla, že do baru přišel jeden strašně vysoký člověk a sedl si přímo vedle mě. Místo abych si ho nějak moc prohlížela jsem se napila a zapálila si cigaretu.
"Slečno?" Otočila jsem se po hlase a zjistila, že na mě mluví ten pán.
"Ano?" snažila jsem se nedat najevo jak moc jsem z něj nervózní, ale byla jsem a jak.
"Máte ráda cirkusy?" Jakákoli otázka by mě nechala chladnou, ale tohle bylo trochu moc.
"Prosím?" zeptala jsem se a obočí mi vyjelo nahoru.
"Víte, vlastním jeden cirkus, a myslím, že by vás mohl zajímat." Dal mi letáček na kterém byl vyobrazen veliký had a nápis Circo Monstuoso. Pod tím byli vypsáni účinkující a slib, že to bude podívaná na kterou nikdo nezapomene.
"No já..." začla jsem ale když jsem zvedla hlavu, muž byl pryč. Vrátila jsem se pohledem k letáčku a rozhodla jsem se o tom popřemýšlet. Vstupné bylo 15 liber, což pro mě není zrovna málo, takže jsem se musela rozmyslet pořádně, ale rychle. Představení bylo už za dva dny.

Domů jsem dorazila až nad ránem. Jelikož jsem měla zrovna vykloubený palec (rvačka s jedním klukem ze školy, ohrožoval totiž malého kluka), tak jsem bývala doma, ale nikdo mi neřekl, že nesmím chodit do baru. Spočítala jsem si peníze v kasičce a seznala, že na lístek sice mám, ale na nové boty už mít nebudu. Po dlouhém uvažování jsem se rozhodla, že půjdu. No co, boty neutečou, zato cirkus odjede a už se tu nikdy nemusí ukázat. Hned další den navečer jsem si došla koupit lístek. V místě kde se lístky prodávali seděl opět ten vysoký člověk. Když mě uviděl tak nějak vševědoucně se usmál.
"Tak přece ses rozhodla Zaro?"
"Jak víte..." začla jsem, ale pán mě zarazil.
"Všeho dočasu, tady máš lístky." podal mi dva zelené papírky s názvem cirkusu.
"Ale...já mám peníze jen na jeden a ani nevím koho bych sebou měla vzít." Pokrčila jsem rameny a byla to pravda. Kamarády jsem neměla, tím, že se ze mě stala poloupírka jsem všechny ztratila, bála jsem se, že bych jim mohla nechtěne ublížit, tak jsem se stáhla do sebe a téměř s nikým nemluvila, jediná osoba, se kterou jsem komunikovala byla moje třináctiletá sestra.
"Ale víš." kývl hlavou.
"Ne, nechci aby sestra viděla ty věci o kterých se píše v letáčku." zarazila jsem ho rozhodně.
"Nijak jí to neuškodí a ty aspoň poznáš svou budoucnost." Než jsem se vzpamatovala, už byl pryč. V jednu chvíli tu seděl na židli a hned v další už byl jinde.

Nastal den D a já jsem stála před skříní a přemýšlela co si vezmu na sebe. Nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší bude, když zůstanu sama sebou, takže jsem na sebe natáhla černé kalhoty, tričko s Metallicou, těžké vojenské boty a přes to koženou motorkářskou bundu. Když jsem se namalovala stavila jsem se ve vedlejším pokoji pro Emily. Už byla taky nachystaná, takže jsme mohli vyrazit. Jelikož máme dost benevolentní rodiče, netrvalo mi nijak dlouho je ukecat abych směla vzít Emily sebou. Teda spíš Emily mě. Domluvily jsme se spolu, že bude tvrdit, že chce jít na koncert jedné kapely, rodiče by jí samozřejmě nedovolili aby někam šla sama a tak jí napadne, že mě vezme sebou, já budu ze začátku dělat, jaká je to otrava, ale nakonec budu souhlasit. Neuvěřitelné, ale prošlo nám to.
"Tak ahoj." pozdravily jsme obě z chodby rodiče.
"Ahoj holky a Zaro, dej na Emily pozor, nechoďte k pódiu a žádný alkohol." Neodpustila si mamka přednášku, když vešla mezi dveře aby nám oběma dala pusu na rozloučenou.
"Jasně mami, počítám, že nejdýl do půl druhý budeme doma. Ahoj." Objala jsem jí a vyrazily jsme. Cirkus začínal až za hodinu, ale radši jsme tam chtěly být dřív, hlavně abychom chytly dobrá místa. U vstupu seděl zase ten vysoký člověk a už z dálky se na nás usmíval.
"Dobrý den." pozdravila jsem a Emily taky.
"Zdravím vás dámy. Máte rezervovaná místa v první řadě...a Zaro, pozorně sleduj vystoupení pana Hroozleyho, Darrena a Madame Okty. Bude jako třetí." Nato vzal naše lístky, dal si je do úst a spolkl je. Šly jsme tedy dál a vešli do velkého sálu starého divadla, které se mělo příští měsíc bourat.

Představení bylo úžasné, jako první byl vlčí muž, člověk, který byl porostlý srstí a šíleně zuřivý, chvíli ho nechali v kleci, pak k němu přišli dva okapucovaní človíčkové, nějak ho zhypnotizovali a prováděli ho mezi námi diváky. Další byla vousatá dáma. Na první pohled na ní nebylo nic zajímavého, snad jen to, že byla až nadpřirozeně krásná, ale asi po minutě mi došla slova, ženě začali růst vousy. Nějaký pán je zkoušel na požádání ustřihnout, ale nešlo to.
A pak přišli Hroozley, Darren a Madame Okta, cvičená pavoučice. V první chvíli na nich nebylo nic divného. Snad jen, že na otce a syna se sobě až nápadně nepodobali. Pan Hroozley hrál na píšťalu a pavoučice dělala všechno co chtěl. Pak si píšťalu vzal ten kluk, byl asi stejně starý jako moje sestra, a začal hrát, zatímco pavoučice tkala síť přes Hroozleyho ústa. A tehdy jsem si toho všimla. Na klukových prstech svítilo (aspoň pro mé oko) pět jizev v bříšcích prstů. Stejně jizvičky jako jsem měla já...stejně jizvičky jako mají podle pana Downinga všichni upíři. Byla jsem tak vedle, že jsem zapomněla úplně na vše, a téměř vykřikla překvapením. Naštěstí jsem se včas zarazila, pak Hroozley nás všechny totiž před chvílí varoval, že nikdo nesmí vydat ani hlásku, protože pavoučice by se mohla leknout, kousnout ho a tím ho zabít.
Zbytek představení si skoro nepamatuju, vím, že tam byla žena, která měla šíleně silné zuby, pán, kterému když jste usekli končetinu tak mu narostla nová a chlap, který dokázal sníst cokoli jste mu dali. Pak pan Topol(ten vysoký člověk, na začátku nám řekl, že se tak jmenuje) oznámil, že je konec a popřál nám dobrou noc. Jako v mrákotách jsem se zvedla a pomalu jsem se začla šourat ke vchodu, když náhle vpředu někdo začal strašně křičet. Podívala jsem se nahoru k balkonům odkud se plazil obrovský had, hady mám ráda, ale tenhle byl fakt gigantický, sledovala jsem jak se kroutí, vysunuje jazyk a uznala, že žádné nebezpečí nehrozí, byla to "jen" krajta, která nechá člověka být, pokud jí nic neuděláte. Došla jsem až ke krajtě a dívala se jí do očí, když v tom jí uchopily silné šlachovité a šupinaté ruce.
"Bacha kouše." řekl hlas kousek od mého ucha. Otočila jsem se a dívala se na hadího muže. Skutečně hadího, jeho tělo pokrývali šupiny, stejné jaké mají hadi, i oči měl hadí a usmíval se od ucha k uchu.
"Možná, že kouše, ale tím nezabíjí. Není důvod se bát." Oplatila jsem mu úsměv a trochu se probrala z toho, že třináctiletý kluk je upír.
"Hm, chytrá holka. Máš hady ráda?" zeptal se, mezitím pan Topol vystoupení skutečně ukončil a lidé začly odcházet.
"Docela jo." odpověděla jsem a chystala se k odchodu, když v tom jsem si něco uvědomila.
"Ehm, promiň, myslíš, že bych tě mohla o něco poprosit...hm..."nevěděla jsem jak ho oslovit.
"Evra. Evra Fon." Napřáhl ke mě šupinatou ruku.
"Těší mě, Zara Winter. Odkud, že jsi?"
"Odnikud, prostě jen Evra Fon." usmál se, asi mu tuhle otázku pokládal kde kdo.
"Aha." na víc jsem se nezmohla.
"Vraťme se k předchozímu tématu. Co bys potřebovala?"
"Ehm, znáš toho...toho kluka? Darrena?" začla jsem a Evrovi trochu posmutněl úsměv.
"Tak ty jsi na chlapečky?" podíval se a v očích mu jen zasvítilo pobavení.
"Ale ne, jen...bych se ho potřebovala na něco zeptat...ohledně..." nevěděla jsem co říct, "toho pavouka." Dořekla jsem rychle a doufala, že to Evra neprokoukne.
"Aha, no jasně, že znám. Pojď zavedu tě k němu." chytil mě jemně za předloktí, že už půjdeme.
"Moment, mám tu sebou sestru a nechci aby u toho byla." na Emily jsem si vzpomněla až teď, stála pořád tam kde předtím a oči upírala na balkony, narozdíl ode mně má z hadů panickou hrůzu a tak měla asi ještě pořád tu krajtu před očima.
"To nebude problém, postarám se o ní."
"Nic proti, ale ona se strašně bojí hadů, takže myslíš, že bys tu krasavici mohl pak dát z krku dolů?" snažila jsem se aby to vyznělo mile.
"Určitě, sice nerad, ale, že máš tak krásný oči..." wow, had a flirtuje.
"Em? Pojď, ten had už je pryč, ale potřebuju od tebe abys na chvíli zůstala s Evrou, než si promluvím s jedním člověkem." Usmála jsem se na ní povzbudivě.
"Dobře Zaro a bude to trvat dlouho? Chce se mi spát." zívla na mě.
"Nebude, neboj se." Chytla jsem jí za ruku a dovedla k Evrovi.
"Tohle je Emily, moje sestra, Em, tohle je Evra." Emily ho sjela pozorným pohledem, na chvíli se zarazila pohledem u hada, ale když zjistila, že Evra svou krajtu pevně ovládá zase se jakž takž uklidnila a souhlasila s tím, že ji provede po cirkusu. Mě zatím dovedl k jedné místnosti, zaklepal na dveře a vešel. Uvnitř stál ten kluk, Darren a právě krmil pavoučici.

"Darrene, máš tu návštěvu." oznámil mu, říct, že ten kluk byl překvapený je slabé slovo, asi za ním moc často nechodí holky o pět let starší než on sám.
"Ehm, aha, díky Evro."
"Nemáš zač, tak já vás tu teď nechám." a odešel.
"Ahoj," pozdravila jsem nejdřív a nevěděla co říct, nakonec jsem seznala, že nejlepší bude, když se představím "jsem Zara Winter." a napřáhnu k němu pravici.
"Ehm, Darren Shan. Nechci být nezvořilý, ale co si přeješ? Nemám moc času."
"No víš...já sama nevím odkud začít, ani nevím jestli jsem s tím přišla za správným člověkem...ale když jsi hrál na tu píšťalu...všimla jsem si tvých rukou." Darrenovi se v očích objevil strach a ruce si schoval do kapes.
"Co mám s rukama?" zeptal se, i když to věděl moc dobře. Natáhla jsem k němu svoji ruku aby zřetelně viděl moje jizvy.
"Máme stejné jizvy...napadlo mě...že nejspíš budeš to samé co já." podezřívavě si prohlížel moje jizvy.
"Co tím máš namysli?" stále dělal, že neví o čem mluvím, ale já věděla, že on ví.
"No...že jsme oba upíři."
"Aha, no dobře, ale proč jdeš za mnou? Máš přece svého opatrovníka, nebo ne?"
"Právě, že ne...zemřel týden potom co mě zasvětil krví."
"Aha, tak v tom případě to chápu, ale já asi nejsem ta správná osoba, která by ti s tímhle pomohla. Jsem jen poloupír, jako ty. Nebo tě zasvětil úplně?" jen jsem zavrtěla hlavou.
"Ale kdo mi pomůže, když ne ty? Neznám žádné upíry. Nevím o našem klanu skoro nic. Jen pár věcí a to nestačí. Nechci žít takhle napůl. Chci být buď člověk, nebo upírka." V tom vešel dovnitř pan Hroozley a já rázem zmlkla.
"Slyšel jsem něco o upírech? Ti přece neexistují slečinko." Zasmál se nahlas, ale bylo vidět, že znervózněl.
"Pane Hroozley, to je Zara a nemá cenu jí něco namlouvat, je jako já, poloupírka a přišla, protože si všimla mých jizev, její opatrovník zemřel a zůstala sama." Pan Hroozley zvážněl, chytil mě za ruku a prozkoumával moje jizvy.
"Hm, vypadá to, že nelžeš. Smím se zeptat, který blázen tě zasvětil?"
"Monty Downing a proč si myslíte, že by měl být blázen?" vyjela jsem nedůtklivě. Nikdo nebude urážet pana Downinga, sice ze mě udělal poloupírku a já teď žiju tak nějak napůl, ale byl ke mně hodný a kdykoli jsem něco nechápala tak mi to vysvětlil, třeba to, že když dojde k boji, tak se nesmíme bránit ničím než ručními zbraněmi. Žádné pistole, luky a nic podobného.
"Nic proti Montymu nemám, byl to skvělí upír, jen nechápu proč zasvětil krví tak mladé a jemné děvče jako jsi ty."
"Mladá to jo, ale jemná? Je vidět, že mě neznáte pane Hroozley." jeho jméno jsem vyplivla s nejjedovatějším tónem jaký jsem dokázala nalést.
"Ale no tak klid děvče. Já jen, že mi přijdeš trochu moc jemná na to abys byla upírkou. Je to život plný soubojů, osamocení a vnitřního utrpení." Když jsem na tohle nic neodpověděla Larten Hroozley, jak se mi představil se mě zeptal co si dám k pití. Na výběr toho moc nebylo, takže jsem vzala zavděk šálkem čaje. Posadili jsme se na gauč na kterém spával Darren a začli spolu mluvit o mém a jejich životě. O tom jak dlouho jsem poloupírkou, co všechno vím, co bych měla vědět a začli jsme pomalu spřádat plány na to jakým způsobem odjedu z domova. Při zmínce o tom, že piju krev vlastní sestře se Darren zhrozil a pan Hroozley mi vysvětlil, že bych tohle dělat neměla. Pít krev stále dokola jednomu člověku, navíc když je pro mě tak důležitý není správné. Na svou obranu jsem mu vysvětlila, že nemám opatrovníka, který by kvůli mě omračoval lidi a, že já je nehodlám mlátit baseballovou pálkou abych si cucla krve.
Nakonec jsme se domluvili, že ve městě zůstanou ještě týden, mezitím já nahraju svou smrt (stejně jako to udělal před šesti lety Darren) a pak se přidám k nim. Taky jsem se dozvěděla, že upíři stárnou desetkrát pomaleji než lidé, poloupíři pětkrát, takže i když Darren vypadal na třináct, ve skutečnosti mu bylo devatenáct, což je o rok víc než mě. Asi v půl třetí jsem se s nimi rozloučila s tím, že další den večer zase přijdu a přejdeme od plánů k činům. Darren se nabídl, že mi pomůže najít Emily a pak půjdu i se sestrou domů.
Emily jsme objevili v Evrově pokoji, kde spala v jeho závěsném lůžku. Když jsem uviděla jak leží a přitom má jednu ruku položenou na Evrově krajtě, musela jsem se usmát. Evra seděl v křesle a četl si, jen co jsme vešli zvedl se a ukázal na Emily.
"Vysvětlil jsem jí, že hadi jsou hodní tvorové a není důvod se jich bát. Upřímně myslím, že bys jí měla nějakého pořídit k narozeninám. Má na hady opravdu talent." usmál se na mě Evra.
"Koupím jí ho na rozloučenou." posmutněla jsem, protože jsem si uvědomila, že budu muset Emily opustit a neříct jí proč, alespoň ne hned. Zatímco Emily spala já, Evra a Darren jsme si sedli na chodbu a řekli mu co se stalo a, že budu od teď jezdit s Circo Monstruoso, nevím jak slovně vyjídřit jeho výraz. Prostě a jednoduše oči mu zasvítili jako dvě lampičky a přihlouplý šťastný úsměv z tváře nevymazal až dlouho do noci. Chvíli jsme si povídali o tom jak vyřešíme spaní. Evra navrhoval, že bude klidně spát ve stanu s Darrenem a panem Hroozleym, a já si můžu vzít jeho stan (Circo Monstruoso účinkoval všude možně a tak sebou měli obrovské stany kde přespávali), ale já mu řekla ať si s tím nedělá starosti, že pokud mu to nebude vadit, budu spát sice v jeho stanu, ale na jeho vystěhování netrvám. Souhlasil a slíbil, že mi sežene další závěsné lůžko a taky skříň na oblečení a taky přislíbil, že se mnou půjde klidně nakupovat (nemohla jsem si vzít oblečení z domova, moje smrt měla vypadat jako nehoda) což jsem s díky odmítla s tím, že jsem ještě nezažila kluka, který by měl dobrý vkus a dokázal holce poradit s oblečením. Někdy nad ránem jsem se rozhodla, že je čas jít domů (mámě jsem zavolala už v jednu s tím, že budeme s Emily spát u jedné mojí kamarádky, která byla taky na koncertě, protože přes celé město se nám nechce) a došla jsem se podívat na Emily. Ještě pořád spala, takže jsem jí opatrně vzbudila. Vstávat se jí nechtělo, ale musela. Evra se velkoryse nabídl, že nás doprovodí. Cirkus byl jen dvacet bloků od našeho domu, takže jsem souhlasila.
Skoro celou cestu jsme si povídali o tom jaké to je žít v cirkusu a já se čím dál víc těšila až začnu cestovat s nimi. Kočovný život není lehký, ale představa kolik měst a zemí navštívím jsem se nemohla dočkat soboty večer. Když jsme došli až před dům najednou jsme ani jeden nevěděl kam s očima.
"No, tak děkuju moc Evro. Uvidíme se nejspíš večer." usmála jsem se.
"Ahoj Zaro." odpověděl a já...nevím ani proč jsem se najednou natáhla a dala mu malou pusu na tvář. Nato jsem se otočila a i s Emily jsem zamířila do domu.

Je úterý večer a já sedím v pokoji a v ruce držím lahvičku s jakousi tekutinou, která mi zastaví krevní oběh, srdce a vůbec všechno. Budu vypadat mrtvá, ale jen vypadat. Je to součást našeho plánu. Musím vypadat mrtvá aby se rodiče netrápili tím, že jsem utekla a, že se třeba někdy vrátím. Protože já se nevrátím. Nikdy...budu žít mezi upíry až do smrti... Za pět minut bych do sebe měla lahvičku obrátit. Pár minut nato přijde pan Hroozley, vyhodí mě z okna a pak mě najde Darren a zjistí, že jsem mrtvá. Darren a pan Hroozley v tom mají praxi, takovýmhle způsobem zabíjeli už Darrena, takže oba už vědí co dělat. Larten (řekl mi ať mu tak říkám, ale nějak si nemůžu zvyknout) mě vyhodí, Darren si jakože všimne, že jsem vypadla z okna, prý abych zbytečně moc dlouho nemrzla, přijede policie, záchranka atd. shledají mě mrtvou a moje rodina začně zařizovat pohřeb, který musí být čtyři dny po úmrtí. To znamená, že hned po pohřbu, až budu v rakvi pod zemí (naše rodina je věřící, takže mě nespopelní) mě Darren s Lartenem zase vykopou a pak budeme s Circo Monstruoso moct vyrazit na cestu.
Tak jdu na to...lahvičku do sebeobrátím jako by to byla limonáda. Hned jak polknu cítím, že mi zdřevěňují ruce, nohy a vůbec celé tělo. Dýchám, ale tak slabě, že téměř nejde si toho všimnout.
"Ahoj Zaro" pozdraví mě Larten, který koukne do mého okna. Vidím ho, protože mám otevřené oči, ale víčky hýbat nemůžu.
"Radši ti zavřu oči, ať ti nevyschnou slzy." Larten mi přetáhne víčka přes oči a já vidím jen tmu. Trochu dýchám, slyším, ale to je všechno. Naštěstí nic necítím, takže jsem v pohodě, ani když mě Larten vyhodí z okna. Necítím nic, ani kdyby po mě přejel náklaďák tak to nebudu vědět.
Nemám vůbec pojem o čase, ale počítám, že nejdýl půl hodiny potom co jsem dopadla na chodník před barákem přišel Darren. Kouknul se jestli nemám něco zlomeného, do ucha mi pošeptal, že jsem v pohodě a mám být ráda, že on si při pádu skoro zlomil nohu, kdybych uměla ovládat mimické svaly tak se aspoň usměju, ale ani to mi není dovoleno. Potom co mě ubezpečí, že to přežiju bez úhony zavolá mobilem (odkdy mají upíři mobily?) záchranku, policii a zalarmuje mé rodiče. Hrozně mě štve a trápí, že je musím opustit, ani ne tak rodiče jako spíš sestru. Jedinou která znala mé tajemství. Napsala jsem jí dopis na rozloučenou a dala ho do mého deníku. Nemohla jsem jí opustit jenom tak, jakoby byla vzduch. Deník jsem schovala dobře, pod uvolněné prkno pod mojí postelí. Pokud půjde všechno dobře, Emily dostane můj pokoj (vždycky ho chtěla, protože je daleko větší než ten její a taky na mojí stranu svítí v létě slunce) a jak já znám tak bude prozkoumávat všechny možné skrýše, i mě trvalo pět let, než jsem na uvolněné prkno přišla, takže tak ve věku v jakém jsem teď já by mohla deník a dopis najít. A pokud ho najde...aspoň bude vědět, že nejsem mrtvá, že jsem odešla z vlastní vůle a pokud bude chtít může po mě začít pátrat. Pokud nezačne, já jí jednoho dne najdu. Aspoň z povzdálí se na ní budu chtít podívat. Při všem tom přemítání přijela záchranka, shledali mě mrtvou, naložili do sanitky a odvezli do márnice. Pitva nebude potřeba, protože je celkem jasné jak jsem umřela a taky je jasné, že to byla nehoda, takže není důvod mě řezat. Nevím jak se rodiče tvářili, ale slyšela jsem mámu stršně brečet a stejně tak Emily. Moc mě bolí, že musím pryč...ale prostě musím, musím být mezi svými.

O tři dny později byl pohřeb. Před asi půl hodinou skončil a mě čeká ještě dlouhách šest hodin než se setmí a pan Hroozley a Darren mě přijdou vysvobodit. Šest hodin musím vydržet v téhle odporné rakvi. Díky bohu, že netrpím klaustrofobií, to bych asi tak klidná nebyla. Musím uznat, že za ty tři dny co jsem tak nějak pod drnem a nemám co dělat kromě přemýšlení a odhadování co se děje podle zvuků, jsem vymyslela hrozně moc věcí a naplánovala si život. Teda kdybych byla člověkem. Ale ten plán ani nebudu zveřejňovat, protože já člověk nejsem, jsem upír a vůbec nevím jaká budoucnost mě čeká. Nemám ani hrubou představu, samozřejmě jsem si dokázala vysnít miliony verzí jak budu žít. Od neustálého chlemtání krve a obscézních orgií, které jsou většinou viděny ve filmech o upírech až po představu jak během roku vzhledově zestárnu o deset let, zošklivým a budu vypadat jak starej dub nebo něco podobnýho, budu se živit jako parazit, pít krev mrtvolám a žít tak nějak napůl. Bůhví kde je pravda. Musím se ale pochválit, že už pohybuju víčkama, takže můžu v pohodě mrkat a prstama už jakžtakž můžu taky pohybovat. Larten říkal, že mě vykopou tak akorát než se začnu hýbat úplně a budou mě všechny místa na těle svědit a mravenčit mi v nich.
Nicméně, další myšlenky patřily Evrovi. Co osud přichystal pro hadího muže a upírku? Vůbec si neodvažuju odhadnout jak to všechno dopadne, ale musím uznat, že ten zelenovlasý, šupinatý a svalnatý muž je mi víc než sympatický. A ostatně, co nám brání v tom se poznat líp? Je fakt, že jsem s Lartenem ještě nemluvila o tom, jestli můžou mít upíři nějaké známosti mimo svou rasu, ale to se zjistí. A vůbec, kdo říká, že bysme spolu byli navždycky? Přecejenom, stárnu pětkrát pomaleji. Až bude Evrovi osmdesát, tak já budu vypadat tak na třicet. Tomu říkám decentní rozdíl, co na tom, že ve skutečnosti bych byla jen o dva roky mladší než on.
Po době, která mi připadala jako sto let jsem najednou uslyšela nad sebou nějaký rámus. Nejdřív jen slabě, ale čím dál víc se zesiloval. Právě všas, pomalu začínám hýbat rukama a nohama a pekelně mě všechno bolí. Po patnácti minutách (když jste v rakvi, víte, že už je svoboda blízko, ale stejně nemůžete nic dělat, je nejlepší práce počítat vteřiny) se konečně uvolnilo víko rakve a já nad sebou spatřila oranžového ježka pana Hroozleyho a Darrenovi zelené oči.
"Dobré jitro, Šípková růženko." Pozdravil mě Larten a nabídl mi ruku aby mi pomohl z rakve vstát.
"Teda, jestli vy máte být princ zachránce, tak mě radši zase zasypte." Ušklíbla jsem se, ale hned potom jsem se rozesmála.
"No, tak si vlez zase zpátky. My ti v tom bránit nebudem." Zazubil se Darren, ale i on mi pomáhal vylést z rakve.
"Sakra, nemáte u sebe něco k oblečení? Takhle nemůžu mezi lidi." Naši mi přichystali krásnej pohřeb, jen s tím oblečením to trochu přepískli. Ne, že bych měla něco proti bílejm šatům a lá Mrtvá nevěsta Tima Burtona, ale co je moc to je moc.
"Ale neblázni, seš k sežrání, teda spíš k vypití." Zavtipkoval Darren a předstíral, že se mu sbíhaj sliny.
"Vtipné. Tak máte nějaký oblečení?" Naléhala jsem. Larten se nejistě podíval na svého pomocníka, ale i ten jen pokrčil rameny.
"Já netušil, že jí pohřbí v tomhle. Ale neboj, něco seženem."
"To doufám, moc se mi nechce v tomhle makat v cirkuse a žít upíří život."
"To by asi nebylo moc vhodný pro běhání za našimi dárci krve." Poznamenal Larten, chopil se lopaty a začal zase zahazovat díru. Darren se chopil druhé a zatímco jsem se snažila vymyslet kde seženu oblečení zaházeli teď už prázdný hrob.
Po zakrytí hrobu jsme se vydali na cestu k cirkusu. Nebylo to moc daleko, ale jelikož jsem se nějaké tři dny ani nehla, bylo to pro mě docela utrpení. Když jsme došli, vlezla jsem si do Evrova a mého pokoje a rozhodla se, že si na noc půjčím něco od něj a ráno si seženu nové oblečení.
"Ano, okamžitě ano." Reagoval Evra, když jsem vešla dovnitř.
"Co blázníš?" Vyděsila jsem se, protože na mě zíral jak na zjevení.
"Seš přece za nevěstu, nebo ne? Říkám, že jo, vezmu si tě." Zasmál se a přešel pokoj aby mě objal.
"Oh, to jsem polichocena, ale musim tě zklamat. Zaprvý to nejsou svatební, ale pohřební šaty, teda naši si to asi mysleli a zadruhý, promiň, ale cejtim se na svatbu mladá." Hraně jsem si povzdychla, ale hned potom jsem se rozesmála.
"Je to divný, ale chybělas mi." Usměje se se Evra a odhodí mi pramínek vlasů z očí.
"Ty mě taky, ve chvílích kdy jsem nepočítala vteřiny a nemalovala si upíří život v různejch barvách." Po krátkém rozhovoru jsem Evru požádala jestli by mi půjčil něco na spaní, souhlasil, pod podmínkou, že se zítra nechám zvěčnit v těch šatech (Kormak Nedorost, kromě toho, že mu dorůstaly končetiny uměl taky parádně malovat), pak mi ukázal, kde je provizorní koupelna, já jsem si dala sprchu, převlékla se do Evrových trenýrek a obyčejného zeleného trička (hm, takové tričko mu musí jít úžasně k pleti) a vlezla si zpátky do pokoje. Natáhla si Evrovy vlněné ponožky (jakožto plaz má studenou krev a rád se zahřívá, takže teplých ponožek má dostatek), zalehla do závěného lůžka, kam mě Evra uložil, přikryl mě až po bradu a dal mi pusu, prý na dobrou noc.

V Circo Monstruoso jsem už třetí měsíc. Mým úkolem je v pauzách při představení procházet mezi lidma a nabízet jim upomínkové předměty. Jedlé pavučiny Madame Okty, postavičku Kormaka Nedorosta atd., ale každému musím říkat na co postavičky jsou. Kormakovi například můžete usekávat různé části, které mu dorostou, ale postavička vydrží asi dva měsíce, pak se rozpadne. Dál taky rozestavuju spolu s Darrenem židle před představením a sbírám je po. To jsou víceméně jediné věci, které dělám, zbytek dne trávím s Darrenem, který mě učí lovit zvířata, sice to dělám nerada, celý život jsem se snažila zvířata chránit, ale je ze mě poloupír a nesmím mít slitování se zvířaty. Jsou naší potravou...nevadí, že já maso nejím, žiji s lidmi, kteří maso jedí a mojí povinností je se postarat aby jedli všechno co ulovím. Vždycky když jsme nalovili dostatek masa dali jsme ho Lidičkům, prapodivným lidem v modrích kápích, kteří cestovali s námi a dělali všechno co se jim řeklo a jedli všechno co se jim dali. Nepohrdli ani krysou chcíplou několik dní. Většinou jsem se snažila najít mrtvá zvířata, ale občas se lovu nedalo vyhnout. Po nocích, respektive po vystoupeních jsem se často scházela s panem Hroozleym, který mi vysvětloval co všechno obnáší být upírem. V těch chvílích jsme bývali sami. Občas se k nám přidával Darren, sám byl poloupírem šest let a podle Lartenových slov je pořád co se učit. Mimo jiné mě učil i bojovat. Dostala jsem od něj kratší meč a učil mě s ním zacházet. Vzhledem k tomu, že jsem holka mě chválil, prý mám na to docela talent. No a jinak už jsem se konečně zbavila těch příšerných bílých šatů. Kormak Nedorost mě namaloval na velké plátno, Evra si ho schoval a já mohla ty šaty vyhodit. Dobře nevyhodila jsem je. Evra si je nechal, prý až jednoho dne odejdu ať má na mě památku. Na mou obranu, že nechci nikam chodit mi jen odpověděl, ať se zeptám Lartena, že mi to jen potvrdí a tak jsem se zeptala.
„Ano Zaro. Je to tak. Jednoho dne odejdeme. Za méně než půl roku se bude konat velká rada upírů. Je jednou za dvanáct let a my tam rozhodně musíme. Já se budu zodpovídat z Darrenovi přeměny a ty by ses jim měla představit. Upíří knížata nemají ani ponětí, že žiješ, respektive, že jsi jednou z nás. A myslím, že by bylo fér jim o tobě říct.“
„Dobře, ale nemůžou mě nějak přeměnit zpět na člověka, že ne? Totiž, rodiče si myslí, že jsem mrtvá a kdyby mě vykázali z upíří společnosti tak...neměla bych kam jít. Kromě rodičů nemám nikoho.“ Sklesle jsem zírala na špičky svých černých těžkých bot, které pro mě našla Truska. Byly pánské, ale to mi nějak nevadilo. Moje noha totiž dosáhla velikosti dvanáct a v dámském jsem nikdy nic nesehnala.
„Ne, to neudělají. Není cesty zpět, jediné kam se můžeš posunout z poloupírství je plné upírství, ale to bude ještě pár let trvat. Takže si zatím můžeš užívat svého mladistvého vzhledu.“ Usmál se na mě povzbudivě.
„No, ale co mi můžou udělat? Abych pravdu řekla mám strach.“
„Máš proč mít strach. Když nic jiného, už jen cesta pro tebe bude obtížná. Chodíme pěšky do Upíří hory, běšky, bosí a bez jakýchkoliv pomůcek jako jsou lana a podobně. Musíme šplhat po skalách, brodit se vodami a bez bot přecházet přes ostré kameny, ale pevně věřím, že to dokážeš. Je v tobě takové odhodlání a touha podívat se do tváří našim knížatům, že se mi to zdá až nadlidské. Když přihlédnu k tomu, že jsi děvče. Víš není moc upírek, já osobně znám jen dvě, s oběma se samozřejmě seznámíš na Radě. Obě jsou velice pyšné a obě na tebe budou zírat s opovržením, tím jsem si jistý. Ale jsem si taky jistý, že to zvládneš.“ Usmál se znovu povzbudivě, já si tak jistá nebyla. Co když knížata seznají, že na upírku jsem příliš slabá, měkká povaha a co já vím co ještě, zabijou mě? Nebo mě prostě vyhodí z Upíří hory a nechají mě zemřít hlady? Nemyslím hlady potravou, i když to taky, ale hlavně hlady z nedostatku lidské krve. Nevím kde Upíří hora je, ale jsem si celkem jistá, že dost daleko od civilizace. Určitě tam nebude žádný zdroj potravy. Možná nějaká drobná zvířata, ale ta mě udrží naživu sotva pár týdnů. Mám strach a nejen z knížat, bojím se jak to řeknu Evrovi. Tuší, že budu muset odejít, ale netuší, že tak brzo. Od té doby co jsem přišla se náš „vztah“ přehoupl v regulérní chození. Jakoukoli volnou chvíli trávím s ním, zezačátku jsme na to šli zvolna, nesmělé doteky, nesmělé polibky, většinou na tvář, tu a tam na rty, ale po měsíci nás to oba přestalo bavit a když se nade mnou Evra skláněl večer aby mi tak jako jindy dal pusu, objala jsem ho kolem krku a políbila ho úplně jinak než doposud. Jo, byl překvapený, ale asi příjemně, protože se neodtáhl, ale přitiskl mě k sobě blíž a polibek opětoval. Od té doby jsme tak nějak nerozluční, když vynechám přípravy na vystoupení, mé upírské lekce s Lartenem a moje lovecké povinnosti.
„Tak jdi, ať si užiješ posledních pár dní, za dva měsíce vyrážíme na cestu. Do té doby musíš co nejvíc trénovat a měla by sis začít zvykat na pohybování se bez bot.“ Sjede Larten k mým těžkým botám.
„Hmmm. Pokusím se.“ Zamručím, protože vim, že se asi zblázním až budu muset chodit bez bot.
„A taky zajdi za Truskou, jestli by pro tebe nenašla nějaké lepší oblečení, tohle se na cestu do Upíří hory moc nehodí.“ Jen kývnu a chystám se vyjít z jeho stanu.
„A Zaro, nezlob se na mně. Já jsem ti tenhle osud nevybral. Snažím se ti to ulehčit jak nejvíc to jde, ale věř, že kdybych tě nechal tady a sám odešel do Upíří hory, nebylo by to dobré. Potřebuješ lidskou krev a mou pomoc aby ses nakrmila. Sama bys tu nedokázala přežít moc dlouho, vyhladověla bys a nakonec bys někoho mohla zranit, i když nechtíc. Věř mi, že tohle je nejlepší co můžeme udělat a pokud se pak budeš chtít vydat na cestu sama, sám tě přeměním úplně.“ Tohle ve mně vzbudilo dosud nepoznaný cit, který chovám k tomuhle podivínovi.
„Já se na vás přece nezlobím. Jen je mi líto, že musíme odejít, začínala jsem si tu zvykat a na rodiče už tolik nemyslím. Já jen...bude mi smutno a hlavně bůh ví jestli se ještě někdy vrátím.“
„Určitě se vrátíš, ty ano, jak my s Darrenem to nevím, ale myslím, že ty ano. Jestli chceš, zajdi se zeptat Hiberniuse, poví ti to.“ Jen zavrtím hlavou a rozloučím se. Musím být hned s Evrou.
„Tak copak jste probírali?“ Ptá se mě jakmile překročím „práh“ našeho stanu. Momentálně jsme na odlehlé louce. Zítra odehrajeme poslední vystoupení a pak se balíme a jedeme někam k Francii.
„Klasika, napřed mi vyprávěl nějaké staré příběhy. Pak mě už asi po sto padesáté porazil v souboji a nakonec jedna nepříjemná věc...“ odmlčím se na okamžik „budeme muset odejít.“ Když to říkám nahlas zní to hrozně a aniž bych si to uvědomila z očí se mi kutálejí slzy. Evra ke mně okamžitě přispěchá aby mě objal. Jeho studený dotyk je uklidňující. Nikdy bych nevěřila, že se můžu zamilovat do někoho kdo je pokrytý šupinami, má rozeklaný jazyk, oči jako dvě štěrbinky a jeho dotyk je tak chladný až vám naskočí husí kůže, ale nejen z teploty jeho kůže, i z toho jak vás objímá.
„Já vím, všichni to víme. Upíři jsou nestálí a vlastně je zvláštní, že vůbec nějací upíři cestují s námi. Víš váš druh je samotářský. Na tebe to asi ještě nedolehlo, protože jsi zvyklá žít mezi lidmi a v kolektivu, těžko říct, jestli se to někdy změní. A kdy musíte odejít? Bojím se hádat, vypadáš, že brzo.“
„Za dva měsíce. Budě velká rada upírů. Mám předstoupit před upíří knížata, bojim se jich, nechci nikam chodit. Chci zůstat tady, nevím jestli se vrátím a ani kdy.“
„Ale ano, určitě se vrátíš. Věřim tomu a počkám na tebe.“ Usmívá se Evra, ale v očích mu vidím smutek a bolest. Snad z toho, že budu muset pryč.
„Ne, to chci s tebou probrat. Zamilovala jsem se do tebe Evro Fone, ale nechci abys na mě čekal. Nevím kdy se vrátím. Za rok, za dva, za třicet let. Já to skutečně nevím a nechci abych se vrátila a našla tě tady jako starého dědka, co čeká na nějakou upírku, která bude i za třicet let vypadat na dvacet. Možná na pětadvacet. Nepřeju si abys promarnil svůj život. Upíři se nemůžou rozmnožovat, není nám dáno mít děti. Tudíž si najdi jinou ženu, se kterou budeš moct mít děti a samozřejmě je měj. A až se vrátím, chci tady najít malá háďátka a tebe s nějakou bezva tmavovláskou.“ Usměju se. O mé averzi k blondýnám Evra ví. V jeho očích teď vidím daleko větší bolest než předtím, ale také pochopení a odevzdanost.
„Taky tě miluju Zaro Winter a slibuju, že udělám co bude v mých silách abych tvé přání vyplnil, ale pamatuj si na mě, v mém srdci budeš navždy.“ Krátký polibek, pohlazení po vlasech a dlouhý pohled z očí do očí. Věřím mu, věřím, že až se jednou vrátím najdu spokojenou Fonovic rodinku. Ne chlapa ve středních letech pokrytého šupinami.
„Fajn, dost tesknění, máme na sebe ještě dva měsíce.“ Usměju se, obejmu ho kolem krku rukama, kolem pasu nohama a dlouze ho políbím. Evra mi to opětuje a pomalu se suneme na naš společné závěsné lužko.

EPILOG

Chtěla jsem to tak. Chtěla, ale přesto mě teď pohled na Evrovi děti bolí.
Od té doby co jsme odešli uběhlo pouze dvanáct let. Pro mě pouze, pro Evru to bylo asi jiné. Mezi dvanácti lety se seběhla obrovská válka, mezi upíry a vampýry, kteří jsou našimi nepřáteli, ale díky mírové smlouvě jsme po staletí udržovali mír. Důvody války jsou složité, ale my ji vyhráli. Upíří klan přežil. Mnoho mých přátel zemřelo, ale já jsem přežila. I Larten zemřel, stejně tak Darren a stejně tak i Hibernius Topol. Do Circo Monstruoso jsem se vrátila, tak jak mi Larten předpověděl, ale ne na dlouho. Nemám v plánu zdržet se tu nějak dlouho, půjdu zpět do Upíří hory, kde je moje místo.
Před dvanácti lety, když jsme se vydali na cestu, jsem byla ještě mladá a nezkušená, teď jsem pořád mladá, ale zkušenější, samostatnější a hlavně plná upírka. Od té doby před dvanácti lety, kdy jsme došli do Upíří hory, já na pokraji sil, se hodně změnilo. Cesta byla dost náročná, bála jsem se, že ji nepřežiju, ale Larten i Darren byli úžasní. Darren sám měl co dělat, ale zvládl to skvěle. Pomáhali mi seč to šlo a nakonec jsme se na Radu dostali včas. Jak já tak Darren jsme předstoupili před knížata. Darrena odsoudili k Prověření, musel podstoupit pět zkoušek aby ukázal, že má na to být upírem. Můj případ byl jiný. Jelikož můj opatrovník a stvořitel zemřel, nebyl nikdo kdo by za mně zodpovídal a já jsem se rozhodla být upírkou ze svobodné vůle a věděla jsem co to obnáší, teda aspoň základní věci, Prověření jsem skládat nemusela. Podle mého výrazu (nejspíš) knížata vytušila, že jsem odhodlaná a schopná splnit cokoli budou požadovat. Můj úkol byl jen se zacvičit. Tudíž jsem na několik let zůstala v hoře, učila se zacházet s mečem a dalšími zbranemi, trénovala v tělocvičně, nebo jak to nazvat, učila se historii a pomáhala knížatům s diplomacií. Protože jsem asi jako jediná z upírů měla alespoň základní školu a tři roky na střední. Nechci se chlubit, ale Mika, jedno z knížat, si mě dost oblíbil. Po několika letech, chápejte, když jste zavřeni v obrovské hoře, nebo dejme tomu baráku, čas se vám začne slývat, i když se bavíte, kolik let uběhlo jsem zjistila až když jsem odešla, se mě Mika zeptal co bych tomu řekla, kdyby se ze mě stala úplná upírka. Já jsem souhlasila a tak jsme dokončili proces. Pro nás oba to bylo bolestivé, protože mě dopřeměnil někdo jiný, ale dopadlo to dobře a ze mě je noční tvor. Když před rokem skončila válka, vydala jsem se na cesty, ne s nějakým určitým cílem. Spíš jsem tak doufala, že bych snad na cirkus mohla narazit. Po roce se zadařilo. Můj příchod byl tichý, ale ne nepovšimnutý. Bohužel si mně ze všech lidí v cirkusu všimla právě Evrova dcera. Bylo zrovna vystoupení, když jsem přicházela a opatrně si obhlížela terén. Nechtěla jsem narušovat harmonii v cirkusu, dívala jsem se na vystoupení Trusky, která teď mluví obstojně anglicky, s úsměvem na rtech, když mě náhle něco kouslo do nohy. Do nohy dost silně na to aby to bylo zvíře. Podívala jsem se dolů a na mé noze visela malá holčička pokrytá šupinami. Nechtěla jsem jí nijak ublížit, ale potřebovala jsem ji dostat ze své nohy, takže jsem ji hrubě popadla za nohu a zvedla ji do výšky. Křičela, kopala a bránila se mi zuby nehty. Okamžitě přiběhl Evra, jeho žena, jejich syn a pan Pupkeduo. Napřed na mě chtěl Evra zaútočit, ale jakmile jsem se smíchem promluvila sklonil, už ani nevím čím byl ozbrojený, a s radostí mě objal. Samozřejmě jsme museli Merle, jeho žena, vysvětlit odkud se známe a co tu dělám, po skončení jsem se objala s Truskou, která mi oznámila, že vypadám strašně a dala mi nové oblečení. Doteď jsem na sobě měla staré potrhané šaty, které mi dala před dvanácti lety a po jejím zásahu, co se jak oblečení, tak vlasů týče, jsem vypadala zase jako člověk. Tedy jak se to vezme. Teď jsem na sobě měla hnědé uplé kožené kalhoty, bílou košili, hnědou koženou vestu a dala mi mé těžké boty. Byla jsem jí moc vděčná. Vlasy mi ostříhala na délku na ramena a ostříhala a zapilovala nehty. Jako upír mám tvrdé a ostré nehty, které ničím neustřihnete, jedině je okousat, ale Truska nějakým zázrakem vlastní cosi co naše nehty udolá. Poté jsme si zapálili táborák, posedali si kolem ohně a pustili jsme se do vyprávění. Jako první jsem jim já osvětlila válku. Věděli už o ní dost, ale ne podrobnosti, sami museli bojovat proti těm krvalačným šelmám. (Když upír potřebuje krev, napije se jen trochu, vampýři svou oběť vysají úplně.) Po mém příběhu mi začali vyprávět ostatní, co se dělo po mém odchodu. Vyprávěli mi jak se naposledy setkali s Darrenem, Lartena už bohužel nezastihli, kéž jeho duch odpočívá v pokoji, jaké jsou novinky a, že cirkus teď vede Kormak, který měl dvě hlavy. Když mu ji totiž při souboji jeden vampýr usekl, narostli mu hned dvě. A musím uznat, že je s ním daleko větší zábava, ne, že by předtím nebyla, ale každá hlava má evidentně svůj mozek a tak se spolu skoro pořád hádají. Prý je to bezva lék proti nudě.
Nad ránem se začli lidi od ohně trousit, až jsem nakonec zůstala jen já s Evrou. Tak jak jsem chtěla a i jemu bylo jasné, že s ním chci mluvit o samotě. Merle se to sice asi nezamlouvalo, Evra jí totiž přiznal, že jsme spolu chodili, ale nijak to nekomentovala. Ujistila jsem ji, že brzy odejdu, takže jen krátce kývla a odešla. Evra mi řekl jak se s Merlou seznámili, a že kromě Lily a Urchy měli ještě Shancuse, třetí dítě, nejstaršího syna, kterého unesl a zabil Steve Leonard, Darrenův někdejší nejlepší přítel a náš nejhorší nepřítel. Přidal se na stranu vampýrů, prohlásil se za jejich vůdce a říkal si Pán Vampýrů. Netušila jsem, jak moc mě to vezme, ale skoro jsem se rozplakala, když mi to Evra povídal, stále se zahořklostí v hlase a bolestí v očích.
„Já...promiň Evro, mrzí mě, žes kvůli nám přišel o syna. Darren neměl právo vás do toho zatahovat.“ O mrtvých jen v dobrém a Darrena jsem měla upřímně velice ráda, ale tohle mě štvalo, že kvůli našim upířím problémům musel zemřít malý chlapec.
„Neomlouvej se. Taky nás to mrzí, ale nelitujeme, že jsme Darrenovi pomohli. Bez nás by těžko vyhrál.“
„Já vím, ale stejně.“ U ohně jsme vydrželi tak dlouho, že jsem jen tak tak stihla zalést do stínu před tím, než mou kůži olízli sluneční paprsky. Není pravda, že jakmile na upíra dopadne paprsek slunce tak shoří, ne hned. Naše oči nesnesou světlo, takže jako první splneme, naše kůže zrudne, jako když je člověk dlouho na sluníčku a spálí se. Nám k tomu stačí pouhých pár minut a po několika hodinách skutečně zemřeme. Takže pokud byste chtěli zabít upíra skutečně bolestivě, tak ho dejte na slunce, ale kulka do hlavy je podle mě rychlejší a humánější. Nehledě na to, že byste si proti sobě nejspíš poštvali celý klan a jsme moc rychlí na to aby nás obyčejný člověk mohl dohnit.
S Evrou jsme se rozloučili s východem Slunce, přespala jsem u Trusky, kam mi Kormak s Pupkeduem donesli Lartenovu rakev, zvykla jsem si spát v rakvi, a já jsem následujícího dne večer vypadla. Bude mi moc smutno, ale jak mi před mnoha lety někdo řekl...Upíří jsou samotáři a i já jsem si zvykla na samotu. Ale vím, že si Circo Monstruoso zase někdy najdu abych se podívala jak se daří starým přátelům.