Noční toulka

Tom zatočil za roh domu a vydal se do strmého kopce vzhůru. Doprovodem bylo Tomovi nevlídné říjnové počasí, věštící blížící se zimu, a ulicemi se rozprostírající tma. Tom se z dlouhé chvíle rozhodl virtuálně spočítat lidi brouzdající v těchto končinách a v tuto dobu na prstech obou horních končetin, ale jedna ruka zůstala zcela nepoužitá a na druhé vztyčil nejistě k počítání dva prsty. A to ještě byl tak shovívavý, že započítal do své kratochvíle starší paní z nespavosti venčící svého zaprcatělého psíka. Na ulici tak zůstal zcela sám. Ne, že by mu to vadilo, ba dokonce naopak to přišlo vhod. „Alespoň nebudu rušen“, zamumlal do větru a dopnul zip doposud rozevláté bundy. Normálně to nedělal, běžně chodil s rozhalenkou, ale při chůzi do kopce čelil nepříjemnému větru a hlavně dešti mu větrem ženoucí přímo na holý hrudník.
Cesta do kopce ubíhala velice pomalu a Tom tak měl moře času se porozhlédnout po ulici, kterou každý den nejméně dvakrát se bleskurychle míhající za okny auta, a to když ráno do práce odjížděl a večer se vracel zase nazpět domů. Míjel stále stejné vchodové dveře panelových domů, ty stereotypní dveře za kterými jsou vedeny ty nudné a stereotypní lidské životy. S Amandou nebyli jiní. Žili ten stejný život jako ostatní. „Amanda je ale pryč,“ pronesl tak tiše, že v porovnání s větrem byla věta peříčkem dopadajícím v tovární hale. Jemu to však v hlavě přišlo jako uši trhající řev. Jindy by mu ulice připomínala ty prázdné dny, prázdný byt, prázdnou hlavu a hlavně za poslední rok, možná i dva, prázdný život. Teď jakoby bylo vše jiné. Prázdnotu necítil ….. připadal si jako blázen, viděl kolem zástupy lidí spěchající do práce, vedoucí děti do školy, nebo jen tak tupě brouzdající ulicí jako Tom právě teď. Tom se pomalu loudavým krokem blížil k Večerce, již dvě hodiny stejně temně se ztotožňující s okolním světem. V záři pouliční lampy zřetelně rozeznával nápis lákající opozdilce shánějící cokoliv k večeři nebo zoufalce toužící po kapce lahodného moku. Cítil vůni levného deodorantu mísící se s nevůní rumu – ten bytostně nesnášel, která snad každý den doprovázela paní s ruským přízvukem každý den sedící za bílým, tak lacině vypadajícím dřevěným pultem. Zboží bylo přiražený vo pár kaček, ale když byla prázdná lednice, přišlo sakra vhod. Jasně, když byla prázdná lednice, pomyslel Tom. „A nebo když Amandu popadla mlsná“, dodal a zároveň sám sebe varoval plácnutím do stehna, že už na ni zase pomyslel. Jakmile Amandu popadla mlsná a Tom byl v jakémkoliv rozpoložení, oblečený či v pyžamu, běžel Tom těch pár desítek metrů koupit od zmrzliny počínaje až po kyselé okurky konče. Horko mu zalilo ruce a drobné kapky potu stékaly po zápěstí pod bundu. Déšť sílil, kroky ubíhaly a Večerka byla najednou pouhým stínem mezí stovkami dalších. Tom putoval chodníkem s hlavou sklopenou dolů, jen občas zvedl hlavu vzhůru, aby zmapoval několik následujících metrů, rozhrábl navlhlé vlasy z čela a zjistil, kolik mu ještě zbývá ukrojit z nekonečného kopce. Na jeho vrcholu dráždivě blikala lampa. „Grrrrr“, zavrčel. Byla to jedna z desítek malých věcí, jak oblibou nesmyslům říkával, které ho poslední dobou vytočily k nepříčetnosti. Ano, blikající lampa Toma přiváděla do nepříčetného stavu. Ruce se začaly potit ještě více a čůrky potu byly silnější a silnější „Do hajzlu“, zaječel do ticha a pak najednou přestal v chůzi a začal zjišťovat nakolik jeho vstup do středně velké louže, kterou by určitě ve své obvyklé hravosti dokázal přeskočit, namočil levou botu. V botě se v mžiku přelila vlna vody a to rozhodně ke spokojenosti nevedlo. Ale tu louži by přeskočil, tím si byl jist. Ta nepříjemně studená voda v botě ho štvala, ale tu nechutně blikající lampu, ten nechutný kus kovu tyčící se nad chodníkem nenáviděl. Lampa připomínala jeho život. Světlem chvíle štěstí, tmou chvíle prázdnoty a její dlouhý hubený oblouk Amandinu vysokou postavu. Najednou zhasla a ponořila horní část ulice do tmy. „Tak je to správně, přesně tohle jsem potřeboval“, dodal k efektu Tom a až teď konečně pocítil únavu a chuť spát. A to potřeboval úplně nejvíc. Dnes, když ztratil svoji práci a dva měsíce po tom, kdy Amanda naposledy zhasla světlo v jejich, vlastně teď už jen jeho pokoji – měla ještě ve skříni pár věcí, pro které se tento týden zastaví, pocítil konečně z vlastní vůle a bez pomoci dvou tabletek prášku na spaní, chuť zdravě usnout. Už mu vůbec nevadil stále sílící déšť a stále se více potící ruce. Tomovi ale bylo fajn a hlavně a to bylo nejdůležitější, Tomovi se chtělo spát. Kráčel do tmy, daleko od teplého pokoje s teplým potem řinoucím se do rukávů a s blaženým pocitem rostoucí únavy. Dnes zahodí vše špatné, dnes zapomene. Dral se k vrcholu proti větru, bojoval jako lev …… ano on bojoval, poprvé za poslední měsíc možná dva, kdy byl do něčeho tak zapálen jako do dnešní procházky a zdolávání kopce nad jeho domem. Kopec v mžiku se stal jeho celým životem a on se s ním pral. Připadalo, jak každým krokem zdvihá obrovské betonové kvádry, do kterých byly zalité jeho nohy. Lampa se znovu rozblikala a Toma probudila z matného polospánku a propukla v něm opět zuřivost. Bláznivou zuřivost nad malými věcmi, kdy najednou nechtěl šplhat na vrchol kopce, nechtěl nechtěl aby se mu tak potily ruce a pot tekl po zápěstí dolů a hlavně nechtěl dál pokračovat tmy. Zastavil se a pozoroval blikající kopec. Cvak, cvak, světlo a tma, tma a světlo, a zase cvak až se lampa zcela rozsvítila. Tomovi se už nechtělo ani spát, cítil jak se ruce zbavují potu, jak noha opouští mokrou ponožku a jak přestává pršet. Teprve teď za světla viděl oblouk lampy nad ním se sklánějící, viděl rudě zakrvavený ručník a dvě ruce tahající probírající se tělo ze sprchy do tepla pokoje. A do tmy najednou nechtěl.