Chudá malířka

Pracuji jako burzovní makléř a daří se mi. Nemohu si na práci stěžovat, ale hlavně na plat ne. Dostávám dost peněz na to, abych si mohl žít podle svých snů. A můj život není vůbec chudý. Mám nové luxusní auto a začal jsem teď splácet hypotéku na dům. A na pořádný dům. Někdo by bydlel ve vile za čtyři miliony, ale já v takové „psí boudě“ bych nežil ani náhodou. Kupuji vilu za deset milionů a splatím ji za deset let. Za deset let! Kdo si to může dovolit? Peníze a majetek mi určují celý můj život. Miluji přepychová auta, drahé oblečení, luxusní dovolené u moře a holky, které jsou pro peníze ochotné k čemukoli.

Kancelář mám v historickém centru města. Chodím na oběd do restaurací v okolí. Jídlo tam je drahé ale naprosto vynikající. Poslední dobou zůstávám v práci déle. Chci mít ještě víc peněz a pracuji teď převážně kvůli osobnímu ohodnocení. Šéf si mě nemůže vynachválit a přidává mi. Skvělé! Čím víc peněz, tím víc radostného života a štěstí.

Z okna své kanceláře vídám mladou slečnu sedět na protější straně náměstí. Je oblečená dost chudě, starší kalhoty, košile také není nejnovější. Sedí tam celý den a kreslí výjevy z náměstí. Vždycky, když ji vidím, divím se, že ji to ještě baví. To nemůže chodit někam dělat, aby nevypadala jako chudák? Dlouhou dobu jsem si ji nevšímal, až jsem zaslechl, jak se o ní baví kolegové.

Ta holka prý studuje malířství. Občas tam na náměstí pracuje na ročníkových pracích, ale jinak tam kreslí, aby si vydělala na kolej a studia. Své kresby pak prodává a z toho žije.

Dost špatné živobytí, to bych dělat nemohl. Mám k malířům a jiným výtvarníkům obrovskou úctu, protože chodím do galerií a obdivuji jejich díla, ale živit bych se tím nemohl. Žijí ze dne na den a to by mě ubilo.

Když jsem šel na oběd, prošel jsem zrovna kolem té dívky. Zvedla zrak od své práce, lehce se na mne usmála a pak zase pokračovala. Byla velmi soustředěna na to, co dělá. Když jsem se cestou z oběda vracel kolem ní, zahlédl jsem kresbu, kterou tam vytvářela. Zachycovala dítě hrající si v kašně. Žádné dítě ve skutečnosti v kašně nebylo, ale dívka ho tam podle své představy nakreslila velmi pěkně. Celé náměstí v jejím pojetí vypadalo mnohem lépe než ve skutečnosti. Ta slečna měla opravdu talent. A když zase zvedla oči od skicáku a všimla si mého zaujatého pohledu na kresbu, usmála se a řekla mi: „Pokud se vám obrázek líbí, můžete si ho koupit, až bude hotový.“

„Kolik by stál,“ nedalo mi.

„Sto korun,“ odpověděla. Pak se zarazila a dodala: „Není to moc?“ V tu chvíli mi došlo, že ta slečna žije v úplně jiném světě. Myslela si, že „stovka“ jsou pro mě velké peníze. A vůbec že sto korun je moc za její kresbu. Za její obrázek by byly i dvě stovky málo. Mohla by si klidně říct i o víc, ale asi měla strach, že by své dílko neprodala.

Slíbil jsem jí, že tu kresbu od ní koupím za sto padesát korun. Odpoledne jsem si obrázek s hrajícím si děckem v kašně odnesl domů.

Chudou malířku, jak jsem jí v duchu nazýval, jsem vídal pod oknem kanceláře téměř každý den. Občas jsem s ní prohodil pár slov při cestě z oběda. Dozvěděl jsem se o ní spoustu věcí a pomohlo mi to poznat tuto dívku hlouběji. Byla velmi milá a jednou jsem se přistihl při myšlence, že se těším na to, až ji zase uvidím.

Vyprávěla mi o tom, že do našeho města přijela až z vesnice na druhém konci republiky. Už od mala chtěla studovat malířství. Rodiče jí ale na studia přispívat nemohou a tak se živí kreslením různých výjevů starého města a svá dílka vystavuje a prodává po kavárnách. Stačí ji to akorát na zaplacení studií, koleje a jídla. Víc si dovolit nemůže.

Čím víc jsme si spolu povídali, tím víc jsem ji poznával. Ta dívka měla v sobě mnohem víc, než jsem původně čekal. Žila ve svém vlastním světě a byla v něm šťastná. Její svět byl o duševní harmonii a klidu. Kéž bych to mohl zažít také.

Další týden se dívka na náměstí neobjevila, den na to také ne a další den opět ne. Zmizela z ničeho nic a já nevěděl, kde je. Že by měla prázdniny? Nebo zkoušky a učí se? Při našem posledním setkání mi řekla, že musí nutně odjet, že má jít na chvíli do nemocnice, ale že to snad bude dobré. Víc jsem od ní neslyšel.

Uplynul měsíc a už se mi po ní začalo stýskat. Najednou mé dny jako by neměly ten správný náboj. Stále se zvyšující plat ani jiné výhody od firmy mi nepřinášely takové potěšení jako jediné setkání s neznámou. Jako by můj život byl jednotvárný, jen honba za penězi a nic víc. Přestávalo mě to bavit.

Za pár dnů, když se slečna neobjevila, jsem se na ní zeptal kolegů. „Tys to nevěděl?“ odpověděla mi sekretářka ředitele. „Před měsícem odjela do nemocnice. Měla rakovinu a před dvěma týdny zemřela. Šlo to u ní strašně rychle.“

Zatočila se mi hlava. Proč jsem to nevěděl? Zařídil bych jí kvalitní péči a ona by mohla žit dál.

Svět se mi rázem proměnil před očima. Jak je možné, že mi tolik peněz, které mám, nedokázalo přinést tolik radosti a naplnění života jako jediné setkání s onou malířkou? K čemu tedy peníze jsou, když mi nedokázaly otevřít oči a vnímat si krás života tak, jak mi to ona ukázala?

Vyběhl jsem z kanceláře a utíkal do kavárny o dvě ulice dál, kde slečna vystavovala své kresby. Od obsluhy kavárny jsem koupil vše, co bylo k mání, abych si mohl alespoň její kresby vystavit doma. Abych měl alespoň vzpomínku na mladou ženu, která mi dala v životě mnohem víc než spousta těch žen, které jsem kdy měl.

Můj život se od té doby značně změnil. Pracuji stále na stejném místě a ve stejné firmě, ale své osobní cíle jsem přehodnotil. Mohl bych žít luxusně, ale štěstí mi to nezaručí a zdraví už vůbec ne.