Klárka

Bosé nohy zapleskaly po linoleu, zavrzaly dveře, zaskřípělo zvedané víko klavíru. Klárka si protáhla prsty a položila je na klaviaturu, každý pěkně na jednu bílou klávesu. Ty černé jenom tak lehce pohladila. Neviděla kde jsou, jak už se to slepým lidem stává, ale za ty dlouhé roky je měla vryté do paměti jako otisky vlastní duše. Jedna bílá klávesa za každý šťastný den a jedna černá za den samoty.

Nejvíc ze všeho Klárka milovala, jak se černé a bílé klávesy rozvíjely v milióny různých barevných tónů, když začala hrát. Za ten pocit byla ochotná dát cokoliv na světě, snad jen kromě pana Fialky, ale toho by nedala ani za nic a on to věděl. Možná toho i maličko zneužíval, ale Klárka věděla, že přátelství se slepcem je pro obyčejného člověka hodně těžké. Panu Fialkovi vděčila za všechno čím a kým byla. On byl jejím jediným spojením se světem, jejíma očima a její duší. Klárka se světa bála a trošku ho i hořce nenáviděla - vždyť co může svět nabídnout někomu, kdo nemá oči? Svět byl rozlehlý, neznámý a veliký, a tak si Klárka vytvořila svůj vlastní, mnohem komornější. Zahrnoval vlastně jen její byt, klavír a především pana Fialku. Nic jiného nemělo význam.

Pan Fialka za ní přicházel dvakrát nebo třikrát týdně. Klárka by se vzdala čehokoliv, i svého klavíru, kdyby to bylo častěji, ale na druhou stranu si říkala, že tolik štěstí by už asi neunesla. Vždycky, když se ozvalo trojí zaklepání, vrhla se ke dveřím, otevřela je dokořán a její srdce se tiše smálo. Pan Fialka voněl tisícem vůní, ze všeho nejvíc ale mandarinkami a nedělně rozestlanými peřinami a jeho obočí bylo na dotek hebké jako králičí srst. Někdy ji vzal s sebou ven na klavírní koncert nebo k řece poslouchat vodu, ale nejčastěji jen seděli spolu mezi polštáři a Klárka nasávala atmosféru světa. Takhle se jí svět líbil, když byl filtrovaný přes vědomí pana Fialky, to pak ztrácel všechnu svoji rozlehlou děsivost a zůstávala jen dětská radost. Někdy mu Klárka hrála na klavír, a to pak skrz pana Fialku koncertovala celému světu, až téměř slyšela potlesk křičících davů.

A pak jednoho dne pan Fialka nepřišel, ač bylo úterý a on slíbil vzít ji do lesa. Klárka seděla se založenýma rukama u kuchyňského stolu a při sebemenším zvuku sebou trhla, očekávajíc to známé trojí zaklepání. Nepřišlo zaklepání a nepřišel ani pan Fialka.

Středu proležela v posteli, neměla sílu ani otevřít klavír. Jen donekonečna přemítala, co se mohlo stát, vytvářela katastrofické scénáře, měnila je a mazala, až se všechna slova v její mysli slila v jedno veliké tučné POMOC. Potřebovala pana Fialku tak, jako dítě potřebuje otce a každý člověk duši. Bez pana Fialky byla ve světě zase ztracená.

Přišel až ve čtvrtek, celý rozzářený, až skoro cítila ty hřejivé paprsky vycházející z jeho duše. Chytil ji kolem pasu a zatočil s ní, až jí vyrazil dech. "Klárko, Klárko!"
Mlčela, snad byla trošku uražená, ale hlavně nechtěla dát najevo, jak je šťastná, že se jí neztratil nadobro.
"Klárko, já jsem se zamiloval! Ona je prostě úžasná, skvělá, dokonalá!"
Až se jí z toho udělalo smutno. Ne že by mu to nepřála, ale cítila kdesi hluboko hořkost jako po čerstvém pelyňkovém čaji. Pan Fialka přeci patřil jí, to ona jediná ho potřebovala nejvíc ze všech. Nemilovala ho, jistě že ne TAK, ale milovala ho tak, jako člověk miluje své oči a svou duši. Nedokázala si představit, že by se o své oči a svou duši musela s někým dělit, byť by dotyčná byla úžasná, skvělá a dokonalá jak chce.

A tak se mlčky otočila, přešla ke klavíru a začala hrát. Hrála tak, jako by to mělo být hraní poslední, její labutí píseň. Hrála, v duši jí uvadaly všechny květy a místo nich vyrůstaly kaktusy. Stejné kaktusy, které má v duši chtě nechtě každý slepý člověk a kterým až do této chvíle pan Fialka klíčit nedovolil. Klárka hrála a z toho hraní se bořily přehrady, vyrůstaly zdi a neprostupné lesy. Bylo to podobné rituálnímu oslepování náboženských fanatiků, vždyť ona si taky násilím rvala z duše svoje oči. Duše ale nemůže být sdílena mezi třemi lidmi a jí už na ničem nezáleželo, tím méně na ní samotné. Jediná důležitá věc byl pan Fialka a ona mu vracela jeho duši, aby ji mohl věnovat někomu jinému.

Když dohrála, vstala a vzala jeho ruce do svých. Žádný svět už v nich neviděla, pouto bylo přetrženo a teď už z nich byli jen dva obyčejní lidé, jeden vidoucí a jeden slepý, slepější než kdy dřív.

"Jdi," řekla. "Jdi a buď šťastný."

A najednou se v ní jakýmsi zvláštním paradoxem vzedmula vlna čistého, krystalického štěstí. Největší radost je přeci dávat.