Sníh

Do půlnoci a tím pádem Štědrého dne zbývala asi hodina. Elena nemohla usnout, topila se v záplavě vzpomínek na dětství. Jako pokaždé byla na Vánoce doma. Spala ve svém starém pokoji, vše tu zůstalo stejné, nikdo nic neměnil, přesto že už tu dávno nebydlela, a ani ona to teď neudělala. Jestli to bylo tím pokojem nebo jí samou nevěděla. Vzpoměla si jak tu ležela noc před Štedrým dnem před léty. Kolik jí mohlo být? Osmnáct? Asi...Nemohla usnout stejně jako tenkrát. Měla pocit, že to není možné, že den, na který se těsíte celý rok nemůže být už zítra. To je omyl. Možná to bylo tím, že nebyl sníh. Maminka ji tím vždy uklidňovala: „ To je tím, že není sníh.“. Pamatovala si, že tenkrát myslela na to, co bude, až tu bude sama, a strašně se toho bála. Stále tu s ní její blízcí byli, ale stejně se bála. Veděla, že jako jediné diťe zůstane sama, že už nikoho mít nebude. Člověk by se tím neměl zatěžovat dokud situace nepřijde, ale ona se tak patrně pomalu připravovala na budoucnost. Veděla, že neumřou zítra ani za měsíc, ale jednou to přijde. A ono přišlo, muselo, tak to prostě je. Ač jí odešlo již několik blízkých lidí, ztráta rodiny bolela nejvíc. Ležela tu teď sama, v obýváku nechala pušťenou televizy a dveře do pokoje otevřené tak, aby prosvítalo poblikávání obrazovky. Dávalo jí to pocit, že tam rodiče jsou a dívají se dlouho do noci, tak jak to dělávali, když jeden z nich nemohl zabrat a potřeboval se unavit. Vytvářela si iluzi, náhražku, ale trochu jí to pomáhalo. Utěšovala se tím, že rodiče odešli s tím, že veděli, že vystudovala, splnila očekávání a zajistila si budoucnost. A že veděli, že to těšilo ji samou, to bylo hlavní. Neptala se proč, proč tak brzy, nemělo to cenu, stejně by jí nikdo neodpověděl. Jen s bolestí plakala. Když jí došly slzy, podívala se opět z okna a viděla, že se zatáhlo a obloha získala podivný oranžovo červený nádech. Chvíly jí sledovala a pak pro sebe, doufajíc, že ji uslyši zašeptala: „Stýská se mi po vás... po všech.“. Podívala se na hodinky, ty ukazovaly dvanáct a zvony na kostelní věži pomalu začaly odbíjet. Zasmála se nad vzpomínkou na babičku, která na ně vždy nadávala. Po chvíly se začal snášet s oblohy sníh. Nejdřív malé vločky, pak celé chomáče. „Určitě to bylo tím, že nebyl sníh mami...“ a s tím se unaveně odebrala do říše snů.