Setmění - 2. část

Celou cestu seděla Bára v autě mlčky, jen jí občas stekla po tváři slza. Pokaždé když si vzpomněla na svého bratra. Vyvolával v ní bezmeznou bolest. Sevřené hrdlo, tlak na hrudi a neskutečný zmatek v hlavě…

- „Chtělo by to proslov, ne?“ prohodila sebevědomě Bára. Léto 2007. Pařba u Petra. Jejího bráchy. Měl tu hlavně svoje kamarády.A ona byla o dva roky mladší, než všichni ostatní. Přesto jí dali za pravdu. „No jasně, když to tu pořádáš!“ ozval se kdosi.
„Tak teda vás tu všechny vítám. Jsem rád, že jsme se tu všichni sešli a že dneska pořádně zachlastáme. Tímto považujte tuhle akci za zahájenou a ať se tu zas brzo sejdeme! Na zdraví!“ všichni pozvedli své skleničky a na ex je do sebe obrátili. -

Vzpomínka…Na dobu, kdy bylo ještě všechno v pořádku… Teď není…Zas ta bolest, tentokrát ještě větší než předtím. Nešlo to vydržet… Ale naštěstí už přijížděli do Brna…
Za semafory doprava, pak rovinka, další křižovatka, a ostrá odbočka doleva… Prudký kopec nahoru, doleva a pak doprava… Dětská nemocnice Brno…
„Říkali, že museli Petra převést na infekční. Kvůli té infekci…“ řekla poměrně jistě máma „Tak jdeme.“ Rozhodl otec.

„A bylo už slečně 18?“ optala se rodičů sestra. „Ještě ne, odpověděla Bára. „Tak to vás tam nemůžu pustit.“ „To nevadí, počkám venku…“ oznámila statečně, ale hned za dveřmi se jí další slzy rozhodly utéct z očí. Rychle utíkala chodbou. Aby už byla pryč. Venku se zhroutila podél zdi, měla pocit, že se jí každou chvíli rozskočí. Plakala…
Po několika minutách se jí sice trochu ulevilo, ale stále jí bolestivě svírala myšlenka, že neví co s ním je, jak vypadá a jak se cítí…

- Oba sourozenci se upřímně smáli. Bára už ani neví čemu, ale to nebylo důležité… Další smích, jiná situace… Nebo když byli malí, často se prali… Dřív měli společný pokoj… Vyrůstali spolu… Hráli si spolu… Mluvili spolu… -

A tohle všechno se jí pomalu ztrácí. Kolikrát si říkala, jestli toho není na jejích 16 let moc, ale nikdy se nechtěla litovat. Vždycky to zvládla a i teď to zvládne ona i Petr. Věří tomu. Stále cítila nesnesitelnou bolest a zoufalou bezmoc. Aniž si to uvědomila nebo ucítila začala tlouct svou pěstí o hrubou zeď nemocnice. Nepomáhalo to… Ruka jí bolela, ale ona touhou, že třeba fyzickou bolestí potlačí tu psychickou se týrala dál...