Skryté jméno lásky je Zklamání

Myslím, že tohle zná každá holka.
Poznáš fakt úžasného kluka, říkáš si, ta náhoda je bezva. Když jste spolu, když píšeš do deníčku své jméno a jeho přímení (což jsem fakt nedělalaXD), říkáš si, že vás musel dát dohromady jen osud.
Ale to je pěkná blbost.
Když se držíte za ruce, prsty propletené a ty se na něj podíváš, téměř nad jeho hlavou vidíš svatozář.
Jako anděl vypadá a ty si říkáš, že on je ten jediný na světě a že chceš být pořád s ním.
Přitahuje tě jako magnet, nevíš co s tím dělat. Máš ho ráda a on ti do ucha špitá zamilovaná slůvka.
Smějete se spolu, povídáte si, poznáváte se a ty, i když vidíš, jak naivní se jeho sny zdají, přikyvuješ a říkáš, jak je to skvělé.
Jsi s ním téměř každý den, těšíš se na tu dobu, kdy budeš zase s ním, počítáš, jak dlouho budeš odloučená od něho.
Jsi nadšená, když tě čeká před nádražím, nebo na zastávce, či u školy. Myslíš si, jak to není sladké, říkáš si, jak ho miluješ a těšíš se, až přijde ta správná, úžasná chvíle, kdy mu to povíš.
Těšíš se, až tě políbí na rty.
Projede tebou vlna vzrušení a podlomí se ti kolena, když se váš polibek prohloubí.
Nedokážeš si představit sebekrásnějšího a sebeúžasnějšího kluka na světě. Je jen on a ty máš sto chutí mu slíbit nekonečnou věrnost.
Trvá to dlouho, připadáš si jako v ráji, když tě pohladí, když ti prohrábne vlasy, nebo tě obejme.
Bdíš dlouho do noci a čekáš na jeho eSMeS, až přijde a ty si ji se zamilovaným povzdechem přečteš.
Ráno vstáváš, jsi unavená, ale to ti nevadí, brzo mu napíšeš, popřeješ dobré ráno a pro tebe bude den ve škole příjemnější, když mu budeš psát a sdílet jeho myšlenky a pocity.
Pořád se cítíš jako v nebi, jsi ráda, že jsi ho našla.
Když si s ním doma, nikdo jiný tam není a mazlíte se spolu, jsi tak šťastná a konečně si říkáš, co to měly starší studentky s tou touhou v posteli.
Potom přijde rychlý spád, jako na horské dráze.
Začne se věnovat svému bratrovi, svým rodičům, má sraz s přáteli, které dlouho neviděl. Začne chodit se svou bývalou do kina a na tebe přestane mít čas.
Čas, který si mu věnovala, ho už nezajímá.
Čas, kterého si měla mezi školou a svými zájmy, koníčky, je pryč.
I když říkal, jak moc to chápe, jak tě lituje, že na něj nemáš více času, že bys chtěla být s ním, ale tvůj koníček, čemu se věnuješ, ti to nedovolí.
Teď je to pryč a ty cítíš, jak se láska vytrácí.
Na tvojí straně už není osud a už vůbec ne rodiče, kteří se o tebe bojí a kteří ti nevěří.
Tvému chlapci dochází trpělivost a ty cítíš, že ho ztrácíš.
Na vánoce se nevidíte, den před tím si rozdáte dárečky, doufáš, že není moc dětinský a že ho moc nezklameš a když máš po štědrovečerní večeři, vrháš se na dárky.
Ten jeho rozbalíš, jako poslední, jsi napjatá, co to bude.
Jsi nadšená, když ti dá plyšáčka, který voní po něm, jsi nadšená, když ti k němu přibyl prstýnek, nebo řetízek.
Chtěla bys ho právě políbit, ale nemůžeš. Jsi trochu smutná, ale tvá úžasně láskyplná eSMeS to jistě vynahradí jak tobě, tak jemu.
Potom se nevidíte, odjíždí na hory, kde tě tví rodiče, nebo spíše tvá velice ochranitelská matka nepustí.
Najde si milion důvodů, proč ne a tvé důvody ji naprosto nezajímají.
Stýská se ti, každým dnem a počítáš minuty do jeho návratu.
Napíše ti krásnou eSMeS, jak tě chce vidět, jak se mu stýská a jak tě přijde navštívit k tobě domů.
Celý den se zkrášluješ, odpočíváš, hlavně, ať se mu líbíš.
Nakonec ti napíše, že nemůže, nebo při nejhorším nenapíše vůbec.
Jsi smutná, pláčeš. Nevíš, co se to s ním děje, nevíš, proč to tak bolí, uvnitř tebe.
Jsi ochotná na to zapomenout, když druhý den, na silvestra za tebou přijde.
Ptáš se matky, jestli by tě na noc nepustila za ním, chceš s ním oslavit silvestra, být s ním na nový rok. Dostat krásný, Novoroční polibek od tvého kluka, ale není ti to přáno.
Opět ty samé výmluvy, už tě to štve.
Když píšeš svému příteli, tu známou odmítající eSMeS, ani ti neodpoví nazpět.
Na silvestrovský den mu napíšeš, jestli ta schůzka platí a ty zjišťuješ, že může pouze do pěti, potom má zase sraz - tak jako včera - se svými kamarády.
Zkoušíš se nad tím povznést, ale nejde ti to, píchá tě v hrudi a ty zase nevíš, co je to za bolest, že by zklamání.
Zkrásňuješ se, už čeká před vchodem. Napíše ti eSMeS, ať si pohneš a ty vystřelíš z bytu jako raketa.
Seběhneš schody, i když tě všechno volí, jen proto, ať jsi co nejdřív a nejdéle s ním.
Skočíš mu do náruče a dáš mu pusu na líčko, máš krásný pocit, cítíš se bezpečně v jeho obětí.
Potom tě chytne za ruku, má unavené oči, políbí tě letmo na rty a jdete se projít.
Mluvíš, ani nevíš o čem, vlastně víš, ale v tvé výpovědi je to tak chaotické, že nemá ani moc šancí ti porozumět.
Nevadí ti to a dál mluvíš, jen aby mu neutekla žádná událost, když tu s tebou nebyl.
Chodíte, ruku v ruce. Mrznou ti ruce, ale nedáváš nic znát, jen ať se držíte.
Potom čekáš s ním na tramvaj, nebo autobus, který ho odveze domů, potom do hospody, kde na něj čekají kamarádi, s kterými oslaví nový rok.
Štve tě to, říkal přece, že by mu nevadilo, kdyby byl u tebe, hlavně že budete spolu, ale teď, nějak se mu nechce.
Nevíš, co se to děje, zase tě bolí v hrudi, je to jemná bolest, ale tahle dělá hluboké rány.
Usmíváte se a povídáte si o čemkoliv.
Potom mu jede tramvajka, dá ti dvě letmé pusy, na polibek jste moc navlečení a zmrzlí. Ani mu nedojde, že se tento rok už neuvidíte. Pořád myslí na tu hospodu a své přátele.
Mrzí tě to, odchází na tramvajku a ty nemáš ani chuť tam stát a dívat se, jak odjíždí.
Odcházíš, ani se neohlédneš. Proč být tak hloupě zamilovaná, říkáš si.
Díváš se do výloh, jak ti tečou slzy po tváři, jak ti začínají rudnout, jak se ti třepe brada.
Hlavně nebrečet, říkáš si.
Jdeš domů a ležíš chvíli na posteli. Přemýšlíš, co se změnilo, ale nemůžeš na nic přijít.
Zamilované eSMeS už nejsou, co bývaly, spíše, jakoby z povinnosti.
Jdeš na ICQ, je už doma a píše ti, že jeho rodiče jdou pryč, jestli nechceš přijít.
Když se ptáš rodičů, nebo spíš tvé ochranářské matky, tváří se nedůvěřivě a skrz zuby řekne do půl deváté.
Jo, máš želízka na rukou a tvůj bachař, jakoby zahodil klíč, nebo ho spolkl.
Píšeš mu, že můžeš, že je to v pohodě s tím, že tě pak doprovodí, počítáš s tím, že to bude chápat, ale…
Začne se vymlouvat. Tvá máma sedí u PC a čte si vaší konverzaci. Je ti to trapné, nechceš se s ním hádat, nechceš, aby si tvá máma myslela, že tvoje láska není tak úžasná, jak si básnila.
Rezignuješ, začíná tě to hodně bolet, vypaluje se ti do hrudi díra.
Pálí tě oči, chceš být pryč ve svém pokoji a brečet.
Cítíš beznaděj.
Vždyť tě miluje, tak proč to nechápe? Proč neskočí po šanci, kterou mu má máma dává? To chce vážně jen to jedno, to ses v něm tak spletla? To ti lhal? Tos ho tak slepě bránila jen proto, že jsi měla růžové brýle s růžovými skly na sobě?
Teď, jakoby ti spadly.
Napíšeš mu, že je to jeho problém, ať si chuchne, popřeješ mu hezký nový rok s jeho přáteli a ať si tam i zůstane a odpojíš se.
Potom vezmeš mobil, kdyby ti náhodou někdo volal, nebo psal a odejdeš do pokoje.
Stejnak ti nikdo nebude psát, protože si všechny zazdila tím, jak si chtěla být pořád s ním.
Sedíš na židli, zavřená ve svém pokoji, čmáráš si na papír čmáranice a pláčeš.
Nechápeš, proč to tak bolí, ale začínáš chápat, jak bolí zklamání, jak to bolí, ano, zklamání, to je to pojmenování.
Zklamání, zklamal tě, zklamal. Zranil tvou lásku, tvou důvěru.
Je ti líto, že zase strávíš silvestr se svými rodiči, kteří tě absolutně nechápou.
Je ti líto, že nemáš nikoho, s kým bys ho strávila.
Máš zlost, že tví přátele se někde baví a ty sedíš sama v pokoji a pláčeš nad papírem, který jsi pokreslila a počmárala slovy jako hate, zrada, láska neexistuje…..
Takový pocit máš,….že to, jak ti vyznával lásku byl jen klam. Že to byla lež.
Už víš, kde jsi nechala přesvědčení, že láska neexistuje, že je pouze v pohádkách a románech pro dospívající holky.
I když nechceš, začínáš se k tomu vracet, přece, láska není, kdyby byla, neublížil by mi….