Město zapomnění

Když poutník poprvé spatřil toto místo, nemohl se vyvést z údivu. Spatřil město nepodobné jinému. Město, kterému se nemohlo rovnati jiné, neboť by nebylo s to uspět. Temné ulice, nerovné, hrbolaté, a domy podél cest… Jako by tvořily výkřiky z hlubin beznaděje. A šeď, ano, ta šeď, nepříjemná, krutá. Všude, jediné barvy zde není, jakoby ji někdo vysál, zbavil toto město radosti z žití a uvrhl ho v zapomnění.
Opatrně, se vší obezřetností vstoupil do neznámého města. Procházel uličkami většími či menšími. Trhliny rozšklebených jam zely v zemi místo kamení, vyplňující jiné ulice. Hluboké kaluže byly plné kalné vody, ačkoliv nebe nemělo jediného mraku. Avšak slunce sem nedosáhlo. Lampy podél byly temné, bez jediného světélka a když už bylo světélko, neosvítilo ani píď z cesty, jež se vinula městem. Spíš naopak, utvářela ještě větší temnotu kolem.
Mlha ho doprovázela od prvního setkání s tímto městem. Ať už v malých kusovitých útržcích či ve velkých chomáčích, neprostupných, neprohlédnutelných. Motala se mu kolem nohou, jakoby se mu snažila říci vrať se, nechoď. Avšak nedbal a pokračoval. Toužil poznat město, kde není lidu, neboť jiného takového místa na světě není. A pokud je, ještě ho nikdo nespatřil.
Tápal po nějakém znamení žití, ale kusy suché trávy, co tu vítr proháněl, mu nedávaly příliš naděje v dobré pořízení, naopak. Jediná květina tu nebyla, jediného rozžatého světla v domě, kde by se rozlévalo měkké pokojové světlo a odkrývalo šťastný rodinný život. Jen domy bez života.
Přešel přes prašnou cestu a rozhodl se podívat do jednoho z domu, nebo alespoň na jeho zahradu. Přistoupil k plotu, jež kdysi míval svou barvu a pevnou konstrukci, nyní však již dávno pozbyl své krásy a účelnosti. Zašel časem. Laťky prokousané od termitů a déšť s plísní dokonaly své. Stačilo malinko strčit a plot sám padl k zemi.
I vstoupil poutník na zahradu a pokračoval ke dveřím, přitom si však prohlížel celičký dům, pokud se mu tak ještě dalo říkat. Střecha tvořená doškem utrpěla mnoho při průchodem časem. Několik došků leželo pohozených na zemi a těch pár, co zůstalo na střeše, tvořilo smutný obraz toho, co bývaly a jež nebudou. I trámy jakoby už dávno zapomněly, k čemu sloužily.
A okna? Kéž by měla svá pevná skla a přenádherné okenice, kéž by. Teď však tu nic takového nebylo. Jen rámy plné žalu a stesku po jak vypadávaly. Byly to jen díry, ze kterých zela temnota a smutek. Sem tam se pár střepů udrželo na svém místě, takže vypadaly jako nějaká podivná ryba se zuby. Ostrými jako břitva, ale bezbrannými.
Omítka na zdi sotva držela, a většina cihel hleděla vstříc světu. Tu již nemohl nikdo dále žít. Tohle místo bylo zapomenuto, vymazáno z paměti lidstva. Ach ano, zapomenuté město, zapomnění žití.
Vstoupil dovnitř, prošel kolem z pantů vypadlých dveří, oprýskaných, bezbarvých. A výhled, jež spatřil mu nabídl pohled na trosky věcí, jež kdysi snad byly nábytkem. A pár hraček povalujících se v koutě vyvolalo vzpomínku na hrající si děti. Otočil se a raději se vrátil zpět na pochroumanou ulici.
Pokračoval dále do města, směrem ke středu, kde tušil náměstí. A spatřil podivnou fontánu, tryskající sice vodu, ale socha, která stála v jejím středu byla děsivá. Nebo spíše zobrazovala to, co celé město obsahovalo, ale nebylo s to to shrnout. Snad mužem měla socha býti. Ale nedalo se to přesně říci, snad proto, že měla podivně kroucený postoj, jakoby v křeči či bolesti, a nebo tím výrazem ve tváři, podivný škleb, něco mezi žalem a smíchem. Snad sám nevěděl, co. A ruce křečovitě zaťaty do vlastní kůže, vyhlubující měkké jamky vytlačené kůže.
Ale ty oči. Tak jiné, něco v nich mělo podivný, tajuplný klid. Poutník sebral odvahu a vylezl nahoru na kašnu, naklonil se nad muže a přiblížil hlavu co nejblíže k jeho očím. A spatřil to, co mu dalo naději. Vystupovala z nich hřejivá záře a uviděl v nich město za dob jeho slávy, plné smíchu, lásky, barev a hlavně laskavého tepla.
I odvrátil se poutník. Seskočil ladně ze studny a vydal se rychle pryč z tohoto místa, kam nepatří, než mu mohlo vzíti, co mu dalo. Rozhodl se uchovati si tuto vzpomínku jednou pro vždy, aby si pamatoval, co mu šeď může dát. A co on může nabídnout nyní světu.