Jsem žid, Ezechiel

Jsem žid, Ezechiel.

Znám spousty tajemství, které jako půvabné a křehké schránky nicoty vyvolaly nezodpovězené otázky v duších tápajících. V člověka bez života, hledající odpovědi, jsem se proměnil i já. Po letech už chápu také, že všechny mé marné pokusy proměnit milostné dopisy v historii, bylo přiléváním vosku do svíce.

Narodil jsem se žid, jmenuji se Ezechiel. V hebrejštině moje jméno znamená sílu, možná proto jsem dostal jméno po mém dědečkovi, který do posledních chvíle bojoval za svobodu, ne za dobro ani za zlo, ale za vlastní svobodu. Nikdy dříve jsem o něm nic nevěděl, zemřel mnohem dříve než jsem se narodil. Možná proto nesu jeho jméno a se ctí a hrdostí hájím jeho poslední svobodu, kterou mu nikdo nikdy nemohl odepřít, volbu jména. Možná proto jsem objevil schované dopisy, které ukrýval do poslední chvíle a které nikdy nestihl poslat...

Varšava, 23. listopadu 1943
A-ha-vah, můj miláčku, neboj, jsem v pořádku. Vše se událo příliš rychle. Vím, že jsi mě už týden neslyšela, neviděla. Odcházel jsem od tebe pozdě v noci, kdy židé mají už nařízeno spát. Vím, je to nespravedlivé. Vím, je to hon na ovce zdivočelými vlky. Utíkal jsem hodně rychle a tiše, jako nenápadný potkan v kanálech města. Říkala jsi mi, abych nikam nechodil, ale musel jsem. Co kdyby se malá probudila a chtěla mě jít hledat ven? Nemohl jsem to dopustit. Omluv mě za mou prostoduchost.
Na poslední ulici před svou čtvrtí jsem slyšel známé kroky, ano, vojáci se psy. Dupali, běželi a křičeli. Ze všech stran, bál jsem se. Stál jsem uprostřed židovského ghetta, zkusil jsem štěstí a poslední šancí bylo zaklepat na neznámé dveře a věřit v zázrak.
„Bože izraelský, prosím.“
Bůh vyslyšel mé prosby, a dveře otevřeli samotní andělé. Je nás tu mnoho, pomáháme si, přes den vždy jeden z nejodvážnějších běží na trh, aby ukradl chleba pro nás ostatní, a věřím, že bude ochoten dodat ti tenhle dopis, aby ses o mne nemusela strachovat. Bůh se o mě postará. Chvíli musíme přečkat, a pak, pak opět budeme moci vyjít na slunce s úsměvem na tváři a na tohle nedorozumění budeme vzpomínat, jako na pouhý sen...
Věřím, že se máš dobře, vždyť jsi Árijka, nikdo ti nevytetoval na všechny kabáty žlutou hvězdu. Bude ale lepší, když ti neprozradím mou adresu, mohlo by to být nebezpečné pro nás oba. Doufám, že ti budu moci brzo napsat.
Vzpomínám na chvíle, kdy jsi usínala a já si jemně hrál s tvými čechravými světlými vlasy, jako bych medem pokrýval dort plný smetany...
Ani ohev otah,
Tvůj drahý Ezechiel

Potměšilá vločka přilepená na skle pomalu taje, umírá... Poslední stopu zanechá, když stéká po špinavém oknu, přes rezavý okap a padá do kupy sněhu na chodníku. Chodník, který už léta nikdo neopravil ani nevyklidil. A sníh, kde už nejsou obtisklé šlépěje mladých dětí hrajících si ve sněhu, protože židovské děti měli zakázáno si hrát...

Varšava, 30.listopadu 1943
Lásko, tento týden znamenal příliš mnoho v mém životě. Za zdmi nás chtějí vyvraždit němci, a o rusech slyšíme jen v rádiu, jak prohrávají jednu bitvu za druhou. Podle německých rádií bude Varšava vzkvétat a zboří se i zeď ohraničující ghetto. Slibují nám nový život, chtějí nás přijmout mezi své druhy, ale neustále tomu nemůžeme a nechceme uvěřit. Možná ty sama víš, co se opravdu děje, není-liž tak?
V našem domě nás bydlí šestnáct. Pár lidí je vážně nemocných a rodiče mých přátel umírájí, protože jsou příliš slabí na to, aby čelili vlastnímu osudu. Pomalu přestávám věřit v nejmocnější, v Boha. Přesto vím, že brzo to všechno skončí a my se zase shledáme v konějšívé náruči. A bílé letní šaty pokrývající tvou světlou pleť budou vlát ve větru, a já se s tebou budu točit pod naším stromem na kopci za městem, pamatuješ?
Ani ohev otah,
Tvůj milý Ezechiel

Kvítí na dřevěné desce ne vždy znamená svatbu. Ne vždy je doprovázeno smíchem. Někdy procházíme božskou zahradou odpočinku s kvítím v ruce, oděni do černého šatstva se slzami v očích.
Nebo jsme v té dřevěné truhle, přibití hřebíky a čekáme na přijetí Bohem. A můžeme čekat samotní, jen s knězem a hrobníkem. Nebo nemusíme čekat vůbec – můžou nás naházet do velké tmavé jámy spolu se spousty našich kamarádů bez práva na vlastní jméno, prostor.
Ale Lisa měla svůj hrob, své přátele v slzách a svůj konec – jen bez svého srdce...

Varšava, 14.prosince 1943
Už vím, že ti žádný dopis nikdy nepřijde. Už vím, že rusové nás jedou osvobodit - pozdě. Už vím, že jsem byl odsouzen. Kat jménem rasa si mě vybral už při narození. A já, vždy obětavý pomoci jsem pomohl sám sobě, do hrobu, velkého a prostorného, toho hromadného.
Už vím, že nikdy tě neobejmu a nikdy neuvidím. Věřím pouze, že umřu, jen nevím kdy. Kdy rozkopnou dveře, zakřičí démonickým jazykem své nářky a kdy mi rozkopou hlavu o dřevěné židličky, ale vím jistě jednu věc: Ich liebe dich!
Teď už vím, že má slova tu zůstanou pro tebe navždy vytesaná do kachliček... a jednou... jednou se sejdeme a já ti budu moci ďábelsky říct, co němce tak zfanatizovalo...