To není normální...

"…a doma je to nejhorší. Opravdu myslím, že mám problém. Začínám mluvit skoro se všemi věcmi! Je tam tolik předmětů, na které můžu mluvit. Vejdu do předsíně, pozdravím věšák a optám se, jak se dnes má. Vůbec nevím, co mám dělat!" Muž ve středních letech si zoufale položil hlavu do dlaní. "Povězte, paní doktorko. Je to normální?"
Žena sedící za stolem oblečená ve strohém šedém kostýmu přerovnala papíry, které se povalovaly na desce. "Nebudu vám lhát, pane Weste. Normální to není. Na druhou stranu to ale nikoho neohrožuje, takže… Povězte mi, co se děje potom, co odejdete z předsíně."
"Dobře… Ještě než ale odejdu z předsíně, tak pokaždé poděkuji botám a slíbím jim, že je vezmu brzy na procházku." Nervózně se podíval na doktorku a dodal: "Myslel jsem, že byste to měla vědět."
"V pořádku. Pokračujte."
"Z předsíně jdu rovnou do kuchyně. Víte, nejradši si povídám s ledničkou. Nevím proč, ale je mi ze všech těch… věcí… nejsympatyčtější. Většinou se jí zeptám, jestli se jí po mně stýskalo a ať se netrápí, že už jsem konečně zase doma." Pan West si zhluboka povzdechl a upřel na doktorku smutné oči.
"Takže se domníváte, že vaše lednička trpí vaší nepřítomností. Je to tak, pane Weste?"
"Ano… nerad jí ubližuju."
"Co vás vede k tomu, že si myslíte, že zrovna vaše lednička něco cítí?"
Muž poposedl na židli a rezignovaně pokrčil rameny.
"Mluvila snad s vámi?" zeptala se doktorka.
"To ne," připustil pan West "ale je tak skvělý posluchač…"
"Povězte mi, co všechno své ledničce vyprávíte."
"Postěžuju si, jak jsem měl v práci těžký den, vylíčím jí, co jsem měl k obědu a tak. Ale minulý týden…" jeho hlas se zlomil a znovu si zakryl oči dlaněmi "povídal jsem jí o něčem, o čem jsem s ní v životě nemluvil."
"A to o čem, pane Weste?" pobídla ho žena.
"Já… předtím jsem si neuvědomoval, že je to tak vážné… Mluvil jsem o naší společné budoucnosti. Plánoval jsem, jak ji vezmu k moři a… To není normální, že?" Klient seděl celý zhroucený a nešťastný naproti doktorce.
"Není to normální… ale pokud zůstane jen u plánů, nemusíme se moc… znepokojovat, pane Weste. To by bylo pro dnešek všechno, uvidíme se za dva týdny, ano?"
Když za sebou doktorka doma zavřela dveře, sundala si boty a zamířila do kuchyně, aby si udělala oběd. "Ahoj Bene," zavolala do obývacího pokoje "jsem tak ráda, že už jsem doma. Zlato, ty jsi zase nebyl na nákupu! No vidíš, teď nemám žádnou cibuli." Uvařila si tedy jen instantní polévku a posadila se na pohovku v obýváku. Pohladila chladnou ruku plastové figuríny sedící vedle ní. Pak si všimla lístečku, který ležel na stole.

Stálo na něm: Miláčku, omlouvám se, že jsem nedošel na nákup. Musel jsem k psychiatrovi. Myslím, že mám problém… začínám mluvit s lidmi…