-Moje zmatenost-

Pořád dokola opakující se píseň, která mi už nic neříká. Pořád dokola opakující se myšlenky, kterým stále nerozumím . . . Stoupající nejasno . . . Zvláštní, nerozumím ani sama sobě a chci, aby jste mi rozuměli vy.
Nevím co se děje, nevím proč se to děje . . .
A čim víc nad tím přemýšlím, tím je to horší.
Nekonečno slov, které jsme si řekli. Nekonečno myšlenek, které se mi honí hlavou. A taky nekonečno slov, které jsem ti neznámo proč neřekla.
Řekl jsi to, co jsem chtěla od první chvíle slyšet . . . Od chvíle, kdy jsme spolu jeli autobusem, vešli do třídy, od chvíle kdy jsme spolu poprvé mluvili.
Řekl jsi to naprosto nečekaně, náhle, zmateně . . . ale hrozně krásně.
Tak v čem vidím problém, že? Sama si na tuto otázku nejsem schopná odpovědět.
Sama sebe nechápu, možná ze strachu pochopit. Je hloupost se na něco tak infantilního vymlouvat.

. . . Poslední tři týdny zmateně bloudím světem, nesmyslně se ti vyhýbám. Proč? To já nevím. Vlastně nic nevím, jsem zmatená, tak strašně moc . .
Už Tě nechci potkávat . . . protože mě to bolí.

Jako včera . . . Bolel mě pohled na tvé oči, plné očekávání, na tvůj úsměv, bolelo mě slyšet tvá slova . . .Vidět tě, být v tvé přítomnosti . . .

. . . A víc než cokoli jiného mě bolí být bez tebe.