Tma

Připadala jsem si jako ve tmě, ale věděla jsem, že kolem mě je světlo. Byla jsem nejistá-s každým dalším krokem se mohlo něco stát. Pomalu jsem docházela k závěru, že Adamovi se moc věřit nedá. Byla jsem jako loutka, které vzali někoho, kdo by ji vedl.
Už ve mně umírala poslední naděje, myslela jsem, že tady v té hrůze umřu. Nevěděla jsem, co se kolem děje. Nevěděla jsem, co je s ostatními. Děsila jsem se toho, že nic nevidím. Chtěla jsem zjistit, co se mi to stalo. A Adam moc dobře věděl, že nevidím a přesto mě tady nechal. Nechápala jsem to. Proč to udělal?
„Vero!“, zaslechla jsem za sebou. Automaticky jsem se otočila, když jsem uslyšela své jméno, ale na nic mi to nebylo, neviděla jsem nic než tmu. Pomalu jsem se rozplakala a sjela k zemi. Věděla jsem, že je to Adam. Poznala jsem ho podle hlasu, ale přece jsem se o tom chtěla ujistit. Jenže jsem nemohla. Mé oči a mozek mě zradily.
Cítila jsem, jak si ke mě kleká a bere mě do náruče. Opřela jsem se mu o rameno a slzy mi z očí tekly dál. Jemně mě pohladil po vlasech a přitiskl si mě více k sobě.
„Kde jsi byl?“, vysypala jsem ze sebe konečně trochu vyčítavě.
„Hledal jsem cestu ven a taky ostatní!“
„A našel jsi!“, zeptala jsem se zvědavě jak na první, tak na druhou jeho odpověď. Kdybych jen mohla vidět do jeho očí!
Z tónu jeho odpovědi mě zamrazilo: „Našel!“, zhluboka se nedechl, aby udělal malou pauzu, „jsou mrtví, všichni!“
Po zádech mi přejel mráz. Na chvíli jsem zastavila slzy, ale jen proto, abych se po chvíli mohla znovu hystericky rozplakat, „To neříkej, není pravda!“, křičela jsem. Někde uvnitř jsem ale cítila, že to pravda je. Věděla jsem to. Řekli mi to. Oni. Neviděla jsem svět, ale viděla jsem je. Viděla a slyšela co říkají, ale nevěděla, co mi chtějí ukázat a říct. Adamovi jsem to neřekla. Nechal by mě tady. Už tak mě považoval za zrůdu, i když to dobře kryl.
Nevěděla jsem, proč jsem ztratila zrak, nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala já ani ostatní. Jediné, co jsem tam tehdy věděla bylo to, proč jsem tam. Měla jsem jim pomoct. Jim, ale kdo to byl? A proč zrovna já? Proč jsem kvůli tomu musela přijít o zrak a proč při tom museli zemřít mí přátelé. Proč mi zůstal jenom Adam? Proč zrovna on? Byla jsem ale ráda, že zůstal alespoň on. Alespoň on mě vedl tmou. Zároveň jsem se ale snažila pohřbít myšlenku, že za všechno může on. A měla jsem pravdu! Zabil všechny, kteří ho měli za přítele. Zjistila jsem to, když se pokusil zabít i mě. Nevěděl ale, že vidím něco, co on ne. On viděl skutečnost a já realitu. Každý jinou.
Zachránily mi život. Oni. Už zase oni. Strašily mě a zároveň se mě snažily chránit. Nemohla jsem před nimi zavřít oči, protože se toulali v mé hlavě. A pak jsem mezi nimi uviděla Myru. Byla to má nejlepší kamarádka, ale celý rok předtím jsem ji neviděla. Jednoho dne prostě odešla do školy a už nikdy se nevrátila. V té chvíli mi všechno došlo.
Byli to duchové. Adamovi oběti. Ale jak mohl zabít tolik lidí, vždyť mu bylo teprve sedmnáct!? I na tohle jsem najednou věděla odpověď. Jako bumerang se mi do hlavy najednou vrátily tisíce vzpomínek. Byly a zároveň nebyly moje. Všechny ty životy, které už jsem prožila ale skončily stejně-smrtí! Mojí, ale taky tou Adamovou. Jenže to nikdy neskončilo. Byla to kletba. Dávná a tisíce let stará kletba. Trestala nás oba. Jen nevím proč! CO je to za trest, který jsme dostaly a nevíme proč!? Jaký má význam?! Jaké ponaučení si z něj máme vzít!?
Bylo mi líto té Very, která se příště narodí. Ať žije jakýkoli život, skončí stejně jako já. Vlastně ona bude já. Stejně jako ty stovky dívek přede mnou. Jednou to ale přece musí skončit. Ani nevím kolikrát už jsem to takhle řekla. Kolikrát už jsem před sebou viděla ty stíny, které mě prosí o pomoc. Bylo jich jen stále víc a víc a budou dále přibývat. Jen já už je neuvidím.
Vzbuzovali ve mně lítost. Obrovskou lítost, která se už od začátku stále zvyšovala stejně jako jejich počet. Jak jim můžu dát pomoc o kterou mě prosí, když nevím jak!?
Už jsem věděla, za co jsme s Adamem dostaly tento trest, Adam za to, že bral lidem životy. To jsem věděla, ale uvědomila jsem si, proč ho mám i já. Kdysi, je to už tak dávno, jsem nedala pomoc těm , kteří ji potřebovali. To byla má vina. A dokud jsem svou chybu nenapravila, neměla jsem pokoj. Volala jsem o pomoc stejně zoufale jako ty přízraky ze kterých už jsem přestala mít strach.
Ukončila svůj dlouhý monolog a napila se vody. Podívala se na reportérku, která si každé její slovo pečlivě zapisovala. Ta také zvedla hlavu a zeptala se jí na poslední otázku: „Co se stalo, že jste zlomila tu kletbu?“
Přivřela oči a zlomeně odpověděla:„Nevím!“…