Zamyšlení..

Opovržlivě si odplivla a odcházela k autu. "Počkej! Vrať se! Kam jdeš?" řval za ní Tonda z okna, vykloněný až málem přepadl přes zasněžený parapet okna v pátém patře. Za ním se objevil jen letmý pohyb- pohyb ženy, o jejíž přítomnosti v bytě si byla Helena naprosto jistá, ale kterou neviděla. Nasedala do auta a slzy jí tekly proudem. Samozřejmě, věř mi, říkal jí to snad stokrát. Asi nikdy jí nedojde, že věřit by měla ve vlastním zájmu a ne v jeho... teď už je pozdě. Neuvědomila si, že zapomněla nastartovat. Blonďatá slečna nahoře pohazovala vlasy a sledovala, jak se Tonda snaží dostat do Helenina auta. Ještě že existuje centrální zamykání! Helena startovala- neměla už sílu sledovat tuhle tragédii- komedií by se to vážně nazvat nedalo, i když Tonda vypadal velmi vtipně v džínách s rozepnutým poklopcem a bez trička. Chudák, pomyslela si soucitně, musí mu být asi zima. Vzdal dobývání se do auta a jen stál se sklopenou hlavou u silnice. Asi měl chuť vykládat jí, že to nic nebylo, takové ty obvyklé povídačky... kdo by tomu věřil! pomyslela si rázně Helena a vyrazila domů.
Za jednu desetiminutovou cestu deset nepřijatých hovorů, pár zpráv... odmítla odpovídat, jen je rovnou smazala. A plakala. A plakala a plakala... až konečně dorazila domů, šťastná, že nezpůsobila dopravní nehodu a že nehody se staly jen v jejím srdci. Neměla mu důvěřovat, neměla a přesto to udělala. Už to neudělá. Už nikdy. Doma padla do náruče své spolubydlící Lenky. Probraly to spolu snad milionkrát, ale ani tak se Heleně neulevilo. Bolest jí svírala srdce a ona si v duchu myslela, že už nikdy nesmí být důvěřivá. Už nikdy nesmí dovolit muži, aby vstoupil do jejího života. Vždyť- ten Tonda vlastně za nic nestál... Byl to jen nablbej panák, kterej si neuměl vážit lásky. Neuměl dávat, sám by jen bral... a proto si našel tu blondýnku. Už jednou ho s ní viděla, tehdy se ještě nechala přemluvit, že to byla kamarádka... tentokrát už nebude mít šanci ji přemlouvat.
Zvonek na dveřích je obě vylekal, a zatímco Lenka vyrazila ke dveřím, Helena si šla uvařit kafe. "Holka, hádej kdo za tebou přišel!" zakřičela Lenka na celý byt. Tonda to zaručeně musel slyšet- ale nehýbal se zpoza dveří. Helena rázně otevřela dveře. "Co ještě chceš?" zakřičela na celý dům. Sousedi to prostě budou muset přežít... potom ztuhla. Tonda plakal. Nikdy neviděla muže plakat, vyjma svého mladšího bratra- tohle pro ni bylo zcela nové. Tondovi tekly slzy po bradě a ona viděla, že je mu všechno hrozně líto. Také se rozplakala, ale ne nad Tondovým zpackaným osudem. Rozplakala se nad tím, že to takhle končí vždycky, člověk platí za své chyby. Tonda už nesmí dostat šanci. Chtěl ji obejmout, ale odstrčila ho. "Padej si za ní!" vykřikla to moc hystericky. Bude si myslet, že potřebuje utěšit. Když ji zkusil obejmout podruhé, vlepila mu facku. "Hajzle, hajzle, hajzle.." fackovala ho nepříčetně, naštvaná na celý svět, že ani tenhle chlap jí nedokázal dát to, co chtěla, co zoufale potřebovala. Ale Tonda jí facky nevrátil. Trpělivě se nechal bít. Mlátila ho dlouho, potom se beze slova otočila a práskla za sebou dveřmi. Lenka jí mezitím zalila to kafe a nalila panáka.
Helena se Tondovi už neozvala. Příliš ji zklamal. A vlastně... příliš ji zklamali všichni. Už neměla chuť nechat se balit v baru, chodit na romantické večeře, všechno jí to přišlo zbytečné. Stejně to vždycky skončí stejně! Ženský jsou mrchy, věděla to. Helena si přála, aby Tonda blondýnce udělal to samé. Aby jí taky tak nehorázně ublížil. Nevěděla, jestli to udělal- už ho nikdy neviděla. Vykašlala se na všechno a na všechny- zůstali jí jen přátelé. Po Tondovi, o kterém si myslela, že je její osudovou láskou, nenašla nikoho lepšího.
A aniž to tušila, on nikdy nenašel žádnou, která by podle jeho měřítek sahala Heleně jen po kotníky. Blondýnka byla tehdy jen malou zkouškou, sám nevěděl, proč to udělal. Blondýnka po něm vyjela a on se nechal. Stále si to vyčítal. Ale protože Helena ho odmítala, a on už nechtěl nikoho jiného, ztratil smysl života. Zatímco Helena se doma trápila, protože ač se snažila jak chtěla, nikdo jí po Tondovi nebyl dost dobrý, Tonda se vykašlal na všechno. Odjel a už se nevrátil. Sestra v Americe mu poskytla azyl a on se odřízl od všeho a od všech. Po čase přestal hledat náhražku Heleny, pochopil, že Helena byla jen jedna a on se o ni sám připravil. Zůstal sám a opuštěný, plný krásných vzpomínek, o kterých věděl, že jsou navždy minulostí. Tvrdě zaplatil, ale bylo to nutné. Možná by stačil jeden telefonát, aby se to všechno vrátilo, ale spíš ne. Za svou chybu nezaplatil jen Tonda, ale i Helena. A oba skončili nešťastní.