Anděl a Ďábel

Sora do mého života vtrhla jako živel. Svým úsměvem a vždy otevřeným laskavým srdcem pro všechny, dokázala víc, než kdejaký trouba v politice. Záleželo jí na jevišti v Kaleido Stage, kde byla akrobatkou, protože si přála vysloužit ten nejkrásnější potlesk, za výkony, které jako akrobatka podávala a co víc, byla nejlepší doby-opravdová Kaleido Star, která dokázala v tisících lidech najednou probudit jejich andělská srdce a ta pak spojit v jedno. Tento zázrak nepůsobil jen na diváky, ale i na akrobaty, kteří s ní účinkovali v představení. V okamžiku, kdy zpříma stála na jevišti a pustila se do ať už jakéhokoli cviku, pak i akrobaté, kteří se nenáviděli, ti byli většinou mezi prvními, kdo přeskočili zábrany a společně pak bok po boku předváděli ta nejkouzelnější představení. Sora se v životě nedívala očima. Všechny milovala svým srdcem. Pracovala víc, než ostatní, proto si jí všichni vážili a vedle ní se ze sebe snažili vydat to nejlepší. Jejím snem bylo jeviště bez soubojů, nenávisti, závisti a bolesti. Sora byla anděl tělem i duší. Miloval jsem ji víc, než vlastní život, byl bych pro ni i zemřel. Dva roky po předvedení jejího zlatého Fénixe, jsme se vzali. Každý její dotek, polibek, obejmutí bylo jako pohlazení. Nikdy nezvýšila hlas, nikdy nebyla hrubá, ani chamtivá. Byl jsem s ní šťastný, jen ona dokázala prohřát láskou mé již dávno zamrzlé srdce, ona jediná se zabývala tím, proč jsem tak chladný ke svému okolí. Jediná chápala mou bolest a smutek. Vzpomínám na naše dlouhé procházky po pláži, kdy ruku v ruce jsme sledovali ať už hvězdy či západ slunce. Miloval jsem její krásné vínové vlasy, vůni, energii, která z ní vyzařovala. Tolik mi chybí. Tehdy jsme slavili své šesté výročí. Leželi jsme na pláži a dívali se na hvězdy. Marion se svým přítelem, hochem, kterému kdysi Sora podepsala tričko, hlídali maličké. Vychutnával jsem každý okamžik. Sora hleděla s jiskřičkami v očích na hvězdy a přála si, aby tahle chvíle trvala věčně. Věděla však, že tyhle hvězdy velice brzy zhasnou.
"Soro?" zeptal jsem se.
"Ano?" Otočila ke mě svou krásnou hlavu a podepřela si ji loktem.
"Společně vytvoříme nádherná představení. Taková, která pohnou každým srdcem, i kdyby bylo sebe zatvrzelejší, jako bylo tehdy to moje. Pak jsem však potkal tebe a vše se pro mě změnilo. Miluji tě, Soro, miluji malou Sophii, Yuriho a Lailu. Jednou z našich dětí možná také budou hvězdy, jako je jejich maminka. Její výraz posmutněl. Dodnes si vyčítám, že jsem si toho nevšiml.
"Leone..." zašeptala. "Miluji tě. Miluji každý tvůj dotyk, pohlazení. Při každém tvém polibku s chutí čekám na další. Přála bych si, abys na jedno nezapomněl" nechápavě jsem na ni zíral. "Jakože ty jsi ďábel, tak já se stanu tvým andělem. Budu chránit tebe, naše děti, protože vás miluji. Ať se stane cokoli, vždy budu s vámi, tohle si pamatuj." Pak zavřela oči a usnula navždy. Celé týdny jsem proplakal. Co jsem to za Ďábla bez svého Anděla?
Jsou to již čtyři roky, ale celá Kaleido Stage stále drží smutek. Ken, sořin pan Plicista, se svou ženou Kate, Mia, Anna, Marion, May, Laila, Yuri, Kalos, Sara, pan Keneth, její nevlastní sestra Jume a její adoptivní rodiče....tihle všichni to nesli nejhůře. Nemluvě o našich dětech. Pohřeb jsme se snažili co nejvíce ututlat, aby nebylo ve městě pozdvižení. Chtěl jsem se s ní rozloučit bez spousty čumilů. Proto mě překvapila ta spousta lidí. Tisíce jich bylo na hřbitově a tlačili se kolem zdí, stovky jich koukalo z oken, protože na ulici nebylo kam šlápnout. Ti všichni se přišli rozloučit se svým andělem, který jim obětoval své srdce. Dlouhá řada květin, které se již nevešly na hrob, tvořili silnici několik kilometrů dlouhou. Každý, kdo jí viděl vystupovat, nebo jí znal osobně jí přišel vzdát čest. Odešla mi , protože jsem si ničeho nevšiml. Zemřela na následky zraněného ramene. Myslel jsem, že už je v pořádku, ale nebyla. Do rány se dostala infekce, která se den za dnem, rok za rokem pomalu prožírala až k srdci. Věděla to, ale nic mi neřekla.
I teď, kdy je to již tak dávno a já sotva udržím pero v ruce a hledím na naše již skoro dospělé děti, které jdou v maminčiných stopách, tak se nedokážu ubránit pocitu, že na chodbách slyším její smích a cítím její parfém. Stala se našim andělem strážným. Strážcem našich čistých srdcí. Kejklíř, duch jeviště, zmizel. Místo něho bloumá po Kaleido Stage Sora a zjevuje se těm, které si vyvolilo jeviště. Mezi něž počítám i naše děti, obzvláště šikovná je Sophie, ta se nejvíce podobá mamince.