Ticho

Ticho. Všude kolem. Vlastně ne tak úplně ticho. Zaposlouchám se lépe a slyším jak o sebe pravidelně třou větve nekonečně vysokých stromů. Slyším naléhavý zpěv ptáků, vánek pohrávající si se spadaným listím. Snad i brouky pochodující po stále stejných cestičkách. Konečně slyším život. Krásně zelená a voňavá tráva je tak akorát dlouhá i hustá, jako mechový kožíšek. Najednou si do ní lehám, jakoby se mi zatmělo před očima, a pak už jen vidím nebe a kolem sebe cítím hebkost. V tu chvíli se mi nechce myslet, takže zapomínám na vše a opájím se vytouženými hřejivými slunečními paprsky. Saju do sebe energii jako vyschlá houba. Propadám se hluboko, až tam kam se nikdo nikdy nedostane. Konečně.

A je to tady. Auta, lidi, až příliš hlasité zvuky, nepříjemně ostrá světla. Nasazuju sluchátka, pouštím hudbu, opouštím svůj umělý ráj a vrhám se vstříc ještě umělejšímu světu. Začíná se mi dělat zle. Toužím po svém mechovém koberci a místo toho mě čeká jen.. nemám slov. Pohybem ladné laně převrhnu sklenici s vodou do klávesnice, rozbíjím svůj nejoblíbenější kus skla za posledního půl roku a někde hluboko v nitru chrlím stovky nepěkných věcí. Zatím se ovládám. Vytahuju poslední střep z palce a říkám si co to byl za hloupý nápad vůbec něco takového psát, bez začátku i konce, bez nápadu, bez jakéhokoliv kousku úsudku vůči sobě samé. CTRL+S, ze srandy výplod šoupnu někam na net a půjdu se uklidňovat zase od začátku. Jak to bylo? Ticho... Tentokrát si vystačím sama se sebou.