Zlomená křídla 24 - Příkaz boží

Jen co zmizí z parku Ellanor, objeví se vedla Azraela mlha, ve které stojí nádherný anděl. Anděla smrti zaplaví obavy. Sice očekával jeho příchod, ale ne tak brzy.
„Sarieli.“ Špitne.
„Azraeli.“ Přikývne jmenovaný, ale neusmívá se, jak je u něj zvykem, on se mračí.
Ne, ať to neříká, ať mlčí. Prosí v duchu Azrael.
„Jistě tušíš, proč přicházím.“ Začne Sariel.
Přikývne. Ano, tuší. Ví to až moc dobře.
„Poklekni přede mnou a slyš, proč za tebou přicházím.“
Azrael tak mlčky učinil. Klonil hlavu dolů a tiše čekal na vyřčení ortelu.
„Já, příkaz boží, anděl rozhodující o osudu andělů, kteří sešli z cesty, Sariel, přicházím za tebou, neboť jsi se odklonil od Boha a několikrát jsi porušil svůj úděl. Zjevil jsi se vlkodlakovi Tristainovi a upírce Ellanor.“ Upřel na něj svůj přísný pohled. „Nedbal jsi svých povinností a rozhodl jsi se, že jim pomůžeš. Stal jsi se jejich přítelem a k Tristainovi jsi začal chovat mnohem hlubší vztah. Je to tak?“
Azrael opět jen přikývl.
„Řekni to nahlas.“
„Ano, je to tak.“ Hlesl nakonec.
„Z moci mé svěřené a vůle boží, vykonám dnes ráno trest, který má být odčiněním tvého prohřešku.“
Azrael poslouchal a modlil se, aby se nejednalo o trest, který ho jako první napadl – „zlomení křídel“. Téměř ani napětím nedýchal.
„Jako jediným vhodným trestem jsme shledali zlomení křídel, neboť si již nezasloužíš být andělem, když zneužíváš své moci pro své vlastní touhy a potřeby.“
Ta slova přišla jako blesk z čistého nebe. Ano, čekal to. Ale slyšet to nahlas je něco zcela jiného.
„Souhlasíš s tím, Azraeli? Upozorňuji, že vůle boží a vůle má je neměnná.“
Mlčel. V krku jakoby mu náhle vyschlo. Tímhle končí všechno. Konec jeho bytí. Jako člověk bude nikdo. Jako člověk zemře. A dopady Tristainovy smrti budou mnohem horší, protože ztratí i tu trochu imunity, kterou momentálně má.
Ale Sariel měl pravdu. Jeho vůle se nedá změnit a když se to vezme kolem a kolem je to spravedlivý trest.
Ale proč se to muselo stát zrovna jemu? Vždyť nikomu neubližoval. Teda skoro. Sice zanedbával svoji práci…
„Dost výmluv. Tvé myšlenky slyším. Ano, zanedbával jsi svůj úděl a využíval svých vědomostí a moci. Nemáš právo být andělem.“
„Ano, já vím.“ Vysoukal nakonec ze sebe a s těmito slovy se rozplakal. Pohltila ho beznaděj a nicota.
Sariel popadl svoji hůl, roztáhl křidla a třikrát zabouchal holí do sněhu. Poté z ní vytrysklo několik zlatých paprsků, které semkly Azraela v kruhu. Zatímco mumlal slova magie andělů, Azraelovi křídla najednou ztuhla – jakoby zkameněla. Cítil, jak jdou najednou cizí a on je musí pouze nést. Bylo to břemeno, které ho táhlo víc a víc k zemi.
Chtěl se ho zbavit. „Pomoc!“ vykřikla poklesl na kolena. Byl to nepředstavitelný tlak a bolest.
Zlaté paprsky ho čím dál tím pevněji svíraly a tím víc cítil tíhu na zádech…
A pak nic…
Tma…
Klid a ticho.
„Azraeli?“ slyšel známý hlas.
Otevřel oči, cítil se tak nějak podivně nelehce, zemsky.
Nad ním se tyčil Sariel v celé své kráse. „Sbohem příteli.“ Smutně povzdechl, upřel na něj svůj pohled. Ano, dříve byli přátelé, ale Sariel chápal svůj úděl. Ale i tak mu to byla líto.
Azrael k němu vztáhl ruku, avšak on odletěl.
A teď mu to došlo. Byl z něj člověk.
Rychle si sáhl na záda a chtěl se ujistit, že si to vše namlouvá a křídla má přitom na zádech.
Nic. Žádné důvěrně známé peří, ani hrbolem, ani náznak. Prostě jen záda.
Tak tohle je konec, pomyslel si.