Duch

Samota. Tak tísnivá a přemáhající. Pomalu se plouží ponurým, mrtvým městem a v hlavě jí stále zní nadávky, bolestivé výkřiky, dopadající rány… Nerozhlíží se kolem sebe, jde, neví kam, poháněna zmatenými myšlenkami. I když každý její krok protne temné ticho jako ostrý šíp, nevnímá nic. Duše jí odchází pryč z těla, tak poničeného, zjizveného zkrvaveného. Tělo ale pořád vypadá jako krásné poupě oproti duši. Najednou mžik – je to zpátky. Zpátky v té krutosti, bolesti, trápení. Myšlenky pracují na plné obrátky. Rána. Pád na zem. Další rána. Tělo sebou hrozivě škube. Střela. A děsivý smích… Tolik litovala toho, že se neotočila snad jen o kousek dál, střela by ji zasáhla přímo do srdce. Tolik litovala toho, že vše špatné jí připravilo ještě horší konec. Ale konec to možná není… Slíbila si, že už žádnou slzu neprolije pro nic. Držela se, jak mohla. Ležela sama v louži krve. Nic to není, podporovala se. Nikdo jiný jí to říct nemohl. Nebo nechtěl… Snažila se zvednout, tak moc chtěla pryč. Mohla zůstat na místě, třeba by přišel znovu a dorazil ji. Neumře přece tady!! Plazila se ke dveřím a jakmile se ocitla na vzduchu, jako by do ní vstoupil nový život. Zvedla se a polita láskou, mírem a blahem oslepující myšlení se rozesmála. Ohlédla se… To, co viděla, jí vyrazilo dech. Její tělo, pramínky krve stékající po tváři, zkroucená ruka, schoulená postava do klubíčka – to vše leželo na schodech bez známek pohybu. Vždyť je to ona! Pomalu jí všechno začalo docházet. Nevěděla, zda se radovat nebo smutnit. Je z trápení a muk venku. Neměla nic jiného. Teď je ale odproštěna od všeho. Najednou… svět se roztočil a pak…