Přijdu hned

„Skočím je nakoupit, přijdu hned,“ řekl jsem manželce a vyšel ze dveří našeho malého, ale útulného bytu. Už cestou dolů po schodech mi přišlo dnešní odpoledne nějak zvláštní. Dvakrát jsem totiž zakopl, což se mi často nestává. „No nic,“ řekl jsem si s úsměvem, „asi se budu muset naučit chodit.“ Rychle jsem ale na svá škobrtnutí zapomněl v okamžiku, kdy jsem zjistil, že vchodové dveře jsou zamčené. Začal jsem proto hledat klíče, ale byly až v poslední kapse mé bundy, jak kdyby se mi někdo snažil zabránit v odchodu.

Spěšně jsem odemkl a směle vykročil na ulici. Bylo tam mnoho lidí, ulice byly doslova ucpné auty. Z toho důvodu jsem radši rychle pustil z hlavy myšlenku jet na nákup autem. Vlastně by to byla i trochu lenost a pohodlnost, vždyť mám krám sotva kilometr od domu. Nasadil jsem tedy rázný krok a směle vyšlapoval k obchodu.

Cestou jsem zahlédl na druhé straně ulice před vchodem jednoho z domů vázu s kyticí rudých růží. „Tohle už jsem přece někde viděl,“ zamyslel jsem se a vzpomněl si, že zhruba pře pěti lety jsem něco podobného viděl jen o několik ulic dál při cestě na mezistátní utkání České republiky ve fotbale. Inu, je to zřejmě zajímavý a asi i fungující způsob jak vyznat dívce lásku. Srovnání tohoto mladého muže se mnou se zdát být opravdu kontrastní – moje první opravdová láska se s tala i mou první(a doufám že i poslední) ženou a tadyten holky střídá jak ponožky. Ale mě to přece nevadí, svou ženu miluju nade vše.

Během těchto myšlenek mi utekl pěkný kus cesty a rázem jsem se ocitl před krámem ovoce-zelenina. Byl to jeden z těch vietnamských obchůdků, kterých v poslední době vyrostlo všude hafec. Celá rodinka vietnamských obchodníků se může každý den přetrhnout, jen aby měli co největší výběr. A díky jejich snad národní úslužnosti se jim tu vcelku dobře daří. Nakoupil jsem tedy něco od ovoce a také něco od zeleniny.

Vyšel jsem z obchodu a chystal se pokračovat zpátky domů. Zahlédl jsem ale zlatnictví a uvědomil si, že ještě nemám dárek pro manželku. Zašel jsem teda naskok dovnitř abych si prohlédl několik prstenů, ale můj zrak náhle uvízl na krásném zlatém náhrdleníku s briliantem. A bylo rozhodnuto. Ptám se tedy: „Co stojí tento pěkný kousek?“ Prodavačka bleskově odvětila: „Tento náhrdelník není sice z nejlevnějších, ale jeto prvotřídní kvalita.“ Kupuji tedy šperk se slovy: „Nu což, brilianty jsou výborně uložené peníze, vezmu si ho.“ Prodavačka mi ale ještě chce ukázat jiné kamínky, až mám skoro pocit, že mě tam chce zdržet co nejdéle.

Konečně se mi povedlo dostat ze spárů zlatnice, vyšel jsem ze zlatnictví a hřálo mě vědomí, že už mám krásný dárek pro manželku.
Přecházím v euforii ulici, když najednou do mě cosi vrazí.....
Jen ležím na zemi a slyším někoho volat: „Zavolejte sanitku!“ Začínám pociťovat ostrou bolest v noze. Jsem v šoku.

Život je totiž hrozně paradoxní – zrovna já, fanoušek mnichovské automobilky BMW, sražen na ulici právě největším konkurentem mercedesem.
Sanitka mě odvezla do nemocnice, kde mi dali nohu do sádry.

A aby manželka neměla starost, beru do ruky telefon, vytáčím její číslo, a povidám: „Ahoj, stala se mi taková menší nepříjemnost, asi se trochu opozdím.....“