Jak jsem se naučil létat II (El)

Potkal jsem El brzy ráno, jak spěchala do zaměstnání. Napřed jsem ji ani nemohl poznat. Hodně se změnila a ačkoli jsem si dříve myslel, že znám každé zákoutí jejího těla, dnes jsem ji poznal až na poslední chvíli.
"El", zavolal jsem na ni. Trhla sebou, ohlédla se, ale jakoby mě neviděla, pokračovala v cestě dál.
"El", zavolal jsem ještě jednou, "počkej přece chvilku". Zastavila se! Nepřítomně si mě prohlížela. Měla unavené, vyhaslé oči. Chtěla se otočit a jít svou cestou.
Trhnul jsem rukou, jako bych ji chtěl přitáhnout. Zastavit. Vrátit. Strnula ve svém pohybu a unaveně sklopila pohled. Dívala se na chodník. Podíval jsem se také na chodník, ale nic tam nebylo. Přes to se její pohled vpíjel mezi dlažební kostky.
Nemluvila. Tak moc jsem jí chtěl všechno povědět. Všechno, na co jsem myslel po celou dobu, co jsme se rozešli. Ale byl jsem strnulý zrovna tak, jako byla ona, má drahá El. Stáli jsme proti sobě a nemohli vypustit z úst ani slovo.
Rozhlédl jsem se po ulici, ale i zde bylo vše strnulé. Čas se zastavil a my stáli proti sobě, bez možnosti se k sobě přiblížit, či vzdálit. A já najednou nevěděl, co mám dělat. Cítil jsem veškerou hloubku propasti, která se mezi námi prostírala a která jakoby byla vtlačena do mezer mezi dlažebními kostkami.
"El, El, El", volal jsem na ni, ale přes šířku propasti se můj hlas k ní nemohl donést. Byl jsem zoufalý. Bože, proč je můj hlas tak slabý? Chtěl jsem k ní natáhnout ruce, neuvědomujíc si, jak bláhová je moje snaha.
Snad se pohnula, snad pozvedla koutky k úsměvu. Ne. To byla halucinace.
Kruci, co se to děje? Proč se ani nehýbá?
Kde je kdo?
Světe pohni se!!
El se otočila a pomalu odcházela. Jak otáčela hlavu, všiml jsem si prošedivělých pramenů vlasů na skráních. Moje krásná El. Odcházela a já jsem věděl, že už ji neuvidím.
Pomalu a rozpačitě jsem se otočil. Chtěl jsem také odejít. V zádech jsem stále cítil Elinu přítomnost. Ten pocit se do mě zavrtával stále hlouběji a hlouběji. Její přítomnost jakoby mě svazovala. Snažil jsem se stůj co stůj utéct, ale nešlo mi to. Srdce mi bilo v šíleném tempu zběsilého úprku, ale já věděl, že mě Elina přítomnost drží stále na místě. Napnul jsem veškeré své síly. Dlaně se mi potily a v uších mi zněl dusot vlastních nohou po kamenné dlažbě. V prsou mě svírala šílená bolest a já stále pociťoval její přítomnost. Musím vydržet. Musím se toho zbavit.
Ještě jsem přidal v šíleném sprintu až jsem cítil, že se přestávám dotýkat povrchu chodníku. Jen rukama jsem rozrážel vzduch. Teď už, aniž bych tomu nějak napomáhal, se začala moje rychlost zvyšovat. Bolest začala ustupovat a všude uvnitř jsem cítil Elin vyčítavý pohled. Síla, která mě tak nenáviděla. Ale jak jsem si uvědomoval, zároveň síla, která mě nadnášela.
Přestal jsem pohybovat nohama a vznesl jsem se nad ulici, ve které jsem ještě před chvílí stál naproti svojí El. Překvapil mě pohled z té výšky. El tam ještě stála. Pokusil jsem se na ni ještě jednou zavolat, ale neslyšela mě.
Viděl jsem červené střechy města a za městem dozrávající obilí na polích. Svět se mi zmenšil až do malinkého bodu, který vyplňovala moje EL.