Značka 2015

Šel jsem po Národní třídě. Jít po Národní, to bylo být kusem Národní třídy. Být ve stylu. Bylo to ve mně už, když jsem vystupoval na refýži u divadla. Před vchodem tančila skupina nahých dívek. Lákaly mě dovnitř. Musel jsem odmítnout. Byl jsem již v duchu Národní. Divadlo mě nepřesvědčilo.
Blížil jsem se k obchodnímu domu. Měl jsem domluvenou schůzku s Karlem. Karel byl svůj. Žil ve svém stylu. Nahá děvčata, na hlavách měly masku televizní ploché obrazovky a byly v obraze. Obešel jsem je a na rohu u barelu s hořícími odpadky jsem uviděl Karla. Málem bych ho nepoznal, byl celý umouněný od kouře, vystupujícího z barelu, ale měl svou čapku se značkou Karel a tak jsem neomylně zamířil k němu.
Za rameno mě chytil policista: "Co to máš za košili?"
Chvíli jsem nechápavě civěl, ale když mi strčil pendrek pod nos se slovy "Ten smrdí, cítíš tu značku?", začalo mi to docházet. Měl jsem kostkovanou flanelku. Dostal jsem strach. Na kostkovaných flanelkách nejsou značky. Od picérie na nás čuměl poslíček. Samozřejmě byl IN. Ve stylu picy. Ze zoufalství jsem dostal tik do levého oka. Kolem nás se řadily dívky s plochými obrazovkami. Polda si všiml mého tiku. Pustil mě, "máš kliku, ale Tic Tac, to už nefrčí. Nejsi IN".
Z tlampače na obchoďáku servilní hlas vykřikoval: "Buďte svoji, buďte IN, buďte věrni značce." Došel jsem ke Karlovi. Mrknul na mě levým okem. Nebyla to značka Tic Tac. Zalovil v otrhaném šusťáku. Usmál se na mě a podal mi láhev. Skleněnou, čirou, bez viněty. Do ucha mi pošeptal "domácí". Otočil jsem se, aby mě nikdo neviděl a pořádně nasál. Spravilo mi to náladu. Z barelu sálalo příjemné teplo. Sedl jsem si na balík dřevěných briket z obchoďáku. Kolem projel chlap na Harley. Byl to IN Harley a hodil po mě Harley šutr. Zařval něco o somrácích. Nevšímal jsem si ho. Prohlížel jsem si kámen s vyglavírovanou značkou. Začal padat sníh s deštěm. Zahříval jsem si ruce. Na protějším rohu v obří zavařovačce plaval v okurkovém láku okurka. Žil ve stylu okurek a zřejmě mu to vyhovovalo. Měl svojí značku. Všichni měli svojí značku, byli ve stylu a byli šťastni. Smutně jsem si je prohlížel a začínal jsem být ve své flanelce nesvůj. Zapálil jsem si cigáro a opatrně jsem se schoval za dým , vystupující z barelu. Kouření už několik roků bylo stíhané. Vůbec mi nevadilo, že jsem OUT.
Skrz stoupající teplo se celá protější strana ulice zvláštně vlnila. Pozoroval jsem vlnící se lidi. Holky s plochými obrazovkami zmizely v obchoďáku. Najednou jsem si všiml jedné dívky. Byla hezká, měla na sobě kostkovanou flanelku a v ruce držela cigáro. Ani se nerozhlédla a hnala se rovnou ke mně. Málem jí přejela tramvaj obstarožní značky.
"Pojď", začala mě tahat za rukáv. Moc jsem ji nechápal a pomalu se zvedal.
"Pojď honem", vyrazila naléhavě. Když jsem se postavil, uviděl jsem hlouček mladíků v kostkovaných flanelkách a kouřících cigáro. Ti si koledují o průser, napadlo mě, ale než jsem se k něčemu vzmohl, už mě dívka vmanévrovala do další skupiny v kostkovaných košilích, táhnoucí Spálenou ulicí. Když se flanelové košile srotily před obchoďákem, vyšplhala se holka, co mě do toho zatáhla na láhev s okurkovým mužem. Kdosi z davu nahonem zapojil značkovou aparaturu. Vzala mikrofon do ruky a vykřikla:
"PRYČ SE ZNAČKAMA, PRYČ SE STYLEM, CHCEME BÝT VOLNÍ"
Dav zařval:"VOLNÍ"
"KONEC DIKTÁTU TVÚRCÚ ZNAČEK, MY CHCEME VĚCI, NE ZNAČKY"
Dav zařval "NE ZNAČKY"
"MY UŽ NECHCEM VÁŠ STYL, NECHCEM VÁŠ SVĚT, MY CHCEME BÝT VOLNÍ"
Podle toho, jak úpěnlivě to ta dívka žádala, bylo to pro ni asi nesmírně důležité. Když dav zařval "PRYČ SE ZNAČKAMI", někdo vrhnul docela obyčejný kámen do výkladu obchoďáku. Za chvilku již létaly kameny ze všech stran. Někdo se zřejmě spletl a hodil i značkový kámen Harley.
Na Národní se stylově šikoval kordón policistů. Byli vybaveni výzbrojí špičkových značek. Začal jsem se zbaběle stahoval k barelu na rohu. Policie zaútočila s razancí jí vlastní. Dívku, která před okamžikem hovořila stáhli za vlasy z okraje láhve a narvali do antona. Pod jejich cvičenými pažemi byl dav bleskově zpracován a Spálená ulice vyklizena.
Osaměl jsem s Karlem u barelu a upíjeli jsme jeho z domácí. Měl jsem strach odejít. Barel mě a mou flanelku příjemně kryl. Přestalo poprchávat a z obchoďáku opět vyrazily děvčata s plochými obrazovkami.
Začínalo se stmívat, když se na rohu objevila dívka. Byla to ta, co vedla odpolední demonstraci. Měla monokla a příšerně naštvaný výraz. Slušelo jí to. Flanelku už neměla. Ubalila si cigáro a sedla si k nám. Začala mi sundavat košili. Chtěl jsem něco namítnout, ale zakryla mi ústa prstem. Z amplionu na obchodním domě začal unylý hlas vyvolávat:
"BUĎTE IN. BUĎTE SVOJI. SVOJI JSTE S NÁMI. KOSTKOVANÉ FLANELOVÉ KOŠILE PRO VŠECHNY, KDO SE DRŽÍ DOBRÉ ZNAČKY. KOSTKOVANÉ FLANELKY JSOU IN."
Holky s plochými obrazovkami si běžely obléct kostkovanou flanelku a na Národní třídě se objevil první libovej frajírek ve značkové kostičce.