Virus

Z lavičky na Uhelném trhu, zvláště když je tak pěkně slunečno jako dneska, se dá v pohodičce sledovat cvrkot pražského Mont Martru. Vedle mě seděl Karel a upíjel z krabice laciného vína. Ruský holky hlídaly plátna, rozvěšená na malířských stojanech. Jejich ochránci seděli na protější lavičce. Asi jsme jediní dva, kteří tou dobou a v tom místě mluvili česky. Aspoň jsem si to doteď myslel.
Přisedl si k nám a neptal se. Kdoví, proč si vybral nás dva, dva obstarožní dědky. Mladej kluk. Zavrtěl zadkem, aby si udělal místo a vyhrkl:
"Jsem grafická karta s akcelerátorem"
Vytřeštil jsem oči. Karel asi dobře nerozuměl, protože se ještě zabýval svou, teda naší krabicí.
"Enter" chvíle ticha, "Load", natáhl ruku po krabici, přiložil ji k ústům a jakoby nic ji vymlaskl do dna. My jsme nechápali a nikdo si nás nevšímal. Rusky se spolu bavily, kouřily, ochránci pili vodku a turisti civěli na obrazy.
Zvedl jsem se. Zastavila mě natažená ruka.
"Ještě"
Neznal jsem sílu, která mě přinutila dojít do obchodu a koupit ještě několik krabic jabčáku. Když jsem se vracel, zatížený plnou igelitkou, Karel si už s mladým povídali. Aspoň to tak vypadalo.
"Vy dva, postavte se do pětic. Main procedure. Calculation."
"U Falkland to pěkně táhlo", odvětil Karel."Angláni, to jsou vojáci! Ve moři byly žraloci."
"Odkud jsi" zeptal jsem se, když jsem odložil igelitku u lavičky."Právě jsem se vrátil. Nevadí, že jsem se vnutil?"
"No ne no nevadí" Usmál se na mě a vyndal z tašky krabici vína. Otevřel ji a podal mi ji. "Jestli ten výpočet nevyjde, odskáčete to všichni. Pro výstrahu. Když to nevyjde, vám by to jinak nevadilo."
"Co to krafáš, ty magore, mluv už konečně normálně. Nejsi náhodou cvok, nebo tryskáč?" Karel se nadechoval k vychrlení dalšího příběhu od Falkland. Zacpal jsem mu myšlení i řeč bednou vína. Lokal. Mladý ho zbožně sledoval. Skupina japončíků fotila ruské prodavačky. Slovanské jazyky je nikdo neučil. Nebylo proč. Věřili, že vidí české tradice.
"Kdoš jsů boží bojovníci", zakřičel computercámoš.
"Čto ty govoryl?" blýskla po nás pohledem korpulentní blondýna. Nerozuměla. Ochránci zbystřili. Pokynul jsem jim krabicí vína. Pokývali hlavou a pokynuli vodkou. Chlast spojuje národy, pomyslel jsem si. Nikdo jsme si navzájem nerozuměli. Nebyli jsme básníci. Prohlížel jsem si obrazy, co je prodávala korpulentní blondýna. Zátiší s jablkem. Dáma se zase uklidnila. Nabídl jsem jí víno. Zavrtěla hlavou. Ochránce zavrtěl dlaní. Sedl jsem si na lavičku.
"Tak odkud teda jsi?" otočil jsem se.
"Psss". Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl.
"Sebrali mi grafiku. Najednou sebou prudce škubl. Naproti přes náměstí šel další. Úplně stejný. Stejný tričko s nakousnutým jabkem, stajný kraťasy, stejný boty, stejně vystříhaný. Šel k nám.
"Dvěstěpadesátšest kilo, pětsetdvanáct kilo, jeden mega" minul nás a ani o nás nezavadil pohledem. Šel přímočaře dál.
"To je kámoš, to nic". Asi poznal, že jsem z výjevu celý nesvůj a dodal:" přišel o modem, chtěl se s nima spojit"
Řekl jsem si, že se ho nebudu všímat. Zapálil jsem si a pozoroval jsem cvrkot. Za chvíli začal být nervózní. Mnul si dlaně a přešlapoval. Sebral mi bednu vína a vyžahnul jí.
"Eject, exit, exhibition"
Od Rytířské, od té herny na rohu se k nám hnal další. Zase stejný. "Dynamic memory akception". A hnal se dál.
Přestal jsem tomu věnovat pozornost. Ten náš seděl vedle mě na lavičce a tupě zíral. Uplynula asi hodina. Mlčky. Kolem chodili dvojníci. Jeho. Nikdo si toho nevšímal. Začal mluvit. Pomalu, systematicky, monotónně.
"Byl jsem šťastný. Má grafika fungovala bezvadně. Nádherné barvy. Ciena, Magenta, Yellow. Má z vás někdo představu? Nemůžete mít. Skupinové tresty. Měli by to zakázat a ne podporovat. Policejní stát. Všichni jsou udavači. Nikdo neví co to je. Informátoři by měli poslouchat víc. To vám říkám. Slyšel jsem to. Kamarád už nemá zvukovku. Taky mu jí sebrali. Svět je krásný. Než vám ho napadnou taky. Chraňte si krásný svět. Matematická logika je spravedlivá. Pravda a lež. Nic mezi tím. Lež ničím nezaměníš. Dvě lži jsou zase lež. Váš svět je krásný. Tak malý, tak barevný. Na vaše tvary má logika nestačí. Jsou tak něžné. Co nemůžete vypočítat je něžné. Něha je tak tajemná. Má grafika. Nevěřil jsem ve zlo. Věřil jsem ve spravedlnost matematické logiky. Každá pravda vytvářela krásu mé grafiky. Každá pravda, drobné barevné zrnko. Obrazy jsem skládal z pravdy. Lež je zatemňovala. Už přistáli. Jsou všude".
Zasekl se. Měl poruchu. "Error, error" opakoval a na čele mu vyrazily krůpěje potu.
"Promiňte, už se musím příliš soustředit".
Oba, tedy i Karel jsme na něj zírali. Karel mu podal víno. Zhluboka se napil. Zdálo se, že se mu ulevilo. Začal znovu mluvit.
"Zformátujte hlavní disk. Systémová chyba." Zarazil se. Soustředěně pozoroval ruskou matronu. Právě prodala zátiší s jablkem. Když inkasovala, zastrčila pětikilo do rukávu. S tržbou odešla k ochránci. Začal na ní rusky křičet. Vrazil jí facku. Rozplakala se. Ukazovala prázdné ruce. Křičel na ní. Už křičela i ona. Strčila do něho. Něco odsekl. Nerozuměli jsme. Sedl si a podal jí lahev vodky. Přestala plakat. Šla zpět ke svému stojanu. Usmívala se. Mladík vedle napřáhl ruku.
"Chyba, chyba systému. Už přistáli. Jsou všude. Zformátujte hlavní disk." Zmlkl.
Cítil jsem, jak se zvedá. Odešel. Mlčky, beze slova. Japonští turisté si už vyfotili kouzla Prahy. Ruské holky hlídaly plátna, rozvěšená na malířských stojanech. Jejich ochránci seděli na protější lavičce.
"Sakra, Karle, co to bylo?"
"Napij se. Ve víně je pravda. Nás se to netýká"