Dívka z koleje

Občas tu dívku potkávám na koleji na chodbě. Vždycky když kolem mě prochází, lehce se usměje a pozdraví mě. Je velmi krásná, má milou tvář a působí elegantně. Pravdou je, že bych svou přítelkyni nevyměnil za žádnou ženu na světě, ale vždycky se tajně těším, až zase potkám tu hezkou dívku.

Je večer, stojím u umyvadla v umývárně a čistím si zuby. Jsem unavený a těším se, až půjdu spát. Vedle mě je vchod do místnosti se sprchami, dveře jsou otevřené a čekají, až jimi někdo projde, aby se mohl umýt. A právě tím, koho tyto dveře očekávaly, byla Ona. Slečna, kterou už dlouhou dobu potkávám a která mě vždycky tak hezky umí pozdravit. Přišla, opět se na mne usmála a vešla ke sprchám. Pak už jen bylo slyšet zaklapnutí dveří a cvaknutí zámku, když za sebou zamkla. Po chvíli ticha se vedlejší místností rozezněl zvuk pleskající vody se sprchy.

Na chvíli jsem se zastavil, abych naslouchal tomu příjemnému zvuku. Nešlo jen o vodu padající shora, ale o to, koho ta voda může vidět a omývat. V duchu jsem si představoval, co bych mohl spatřit, kdybych vstoupil. Jasně jsem viděl tvář té slečny, tu hezkou a milou, ale její tělo jsem měl rozmazané, zahalené v jakési mlze, která mi znemožňovala vidět jakýkoli detail jejího těla.
Vstoupil bych, kdybych mohl? Kdybych tak učinil, mohl bych ji vidět. Ale nepokazilo by se něco? Třeba by na mě křičela, třeba bych dostal pár pohlavků. A nebo by její tělo nebylo tak hezké, jak jsem si ho představoval. Ať by bylo jakkoli krásné, i nejkrásnější ze všech, už by to nebyla má představa, už by to nebylo mé snění.

Na mysli mi vytanula část písně Jarka Nohavici:

Zatím, co se koupeš
umýváš si záda,
svět se se mnou houpe,
všechno mi z rukou padá.

Opřený o zeď naslouchám padající vodě a dal bych nevím co za to, abych se mohl v tu vodu proměnit.

Mám tyto představy jen já, nebo ji mívají i jiní? Mají ji jen muži, nebo i ženy? Ale co, i kdybych byl jediný, kdo takto rád naslouchá vodě ze sprchy, je mi příjemně.