Život je spravedlivý, jen to zjistíš, až bude správný čas.

Začalo pršet. Seděla u okna dívala se, jak po skle stékají kapičky deště. Jako by se honily, která se dřív dostane na okraj. Sledovala, jak se naivně předhání, která z nich dosáhne dřív svého sebevražedného cíle. Jakoby měly jen svůj úděl, se kterým se nedalo nic dělat. ,,Stejně bezmocné jako já, ‘‘ pomyslela si. ,,Mami a kdy přijde tatínek domů? ‘‘ ozvalo se jí za zády. Neotočila se. Neodpověděla. Ani nemusela, dcera se záhy obrátila a vrátila se ke své předchozí zábavě. Zavřela oči. Potřebovalo pryč, někam daleko z toho vězení, kde jí ho všechno připomínalo. Musela odejít a být chvíli sama, nerušená, jen se svými myšlenkami. Zvedla telefon a vytočila číslo své matky : ,,Mami, mohla bys prosím přijít a pohlídat malou? – Díky. ‘‘ Položila sluchátko, oblékla si kabát a dceři řekla, že za chvíli přijde babička. Popadla klíče a vyběhla z domu, jak nejrychleji uměla. Běžela a běžela, jako kdyby to bylo to poslední, co v životě udělá. Zastavila se daleko za městem, až když ji píchalo v boku tak nesnesitelně,že se musela zastavit, na kraji lesa. Stromy poeticky šuměli a na jejich listech bylo vidět přicházející podzim. Pomalu vadly, kroutily se a opadávaly na zem, kde tvořily závěje těch malých, barevných štístek. Sešla z cesty a zamířila hlouběji do nitra lesa, který svým tichem a melancholií přesně hrál na struny její beznaděje. Nezačaly se jí honit hlavou otázky, které se v takových chvílích promítaly všem. : ,,Proč zrovna já? Proč ne někdo jiný? Jak se to mohlo stát? Za co nás kdo trestá? ‘‘ Na to nemyslela. Hlavou se jí nehonilo vůbec nic. Cítila jen tu bezbřehou prázdnotu, která jakoby jí chtěla od jeho smrti celou naplnit. Usedla na kámen na kraji srázu. Přivřela oči, úplně suché, bez jediné slzy. Neplakala. Byla více než smutná a zoufalá, ale nad oba pocity se tyčila beznaděj ruku v ruce s prázdnotou. Zavřela oči úplně a promítala si jejich společný život. Jak se na univerzitě seznámili, začli spolu chodit. Oba byli beznadějně zamilovaní a to jim vydrželo do poslední chvíle. Hned, jak dostudovali, vzali se. Ona začla pracovat v realitní kanceláři, on jako grafik v prosperující firmě. Společně koupili byt, narodila se jim dcera. Křičeli, mlčeli, plakali, hádali se,ale všechno překonali a stále se milovali. Ne-li víc. Ale teď zůstala sama. Opustil ji. Musel, neměl na vybranou. Bůh jí ho vzal. Chtěla a zkoušela věřit, že to tak prostě mělo být. Ale copak to šlo? Tak moc jí chyběl. Nikdy nikoho tak nemilovala, s nikým necítila to,co s ním. Nikdy neprožila tolik vášně, takovou rozkoš. Ale teď? Otevřela oči a rozhlédla se. Ani teď se na její tváři nezatřpytila jediná přicházející slza. Byla prázdná. V tom se kámen pod ní uvolnil.Kutálela se ze stráně rovnou dolů. Kopec byl moc strmý a kamenitý. Věděla, že zemře. Ale nemyslela na smrt. Myslela na něj.Najednou si uvědomila,že už nepadá. Otevřela konečně oči- a tam byl. Anděl jí držel v náručí a usmíval se. ,, Ještě nepřišel tvůj čas. Tvoje dcera nemůže ztratit ty nejdůležitější osoby v jejím životě v tak krátké době. A co tvá matka? I ji by zaplavila nehynoucí beznaděj, která svírá srdce tobě. Vím, bude ještě dlouho trvat než to přebolí a věz, že už nikdy nezapomeneš. Ale vás život půjde dál a vždy z něj musí někdo odejít, aby mohl někdo jiný přijít.On by nechtěl, abys opustila svou úlohu takhle brzy. Musíš dokončit, co jste spolu nezvládli, teprve pak se můžete znovu sejít. Život je spravedlivý, jen to zjistíš, až bude správný čas. ‘‘ S těmito slovy ji snesl na zem a zmizel do oblak, kde dál hlídá zbloudilé duše. Klesla na zem a poprvé od jeho smrti jí stekla po tváři slza. A po ní další a další, až se valily jako neúprosný proud řeky, který nejde zastavit. A stejně jako proud odplavoval něco starého pryč, aby udělal místo novému a nepoznanému, protože s tím přichází nová naděje a svítání po mnoha dnech temna.