Vražda

Temná klenba těžkého nebe stěží držícího hutná mračna plná vod, obklopovala celé město. Dávila jej neviditelným bavlněným hábitem nepropouštějícím vzduch.
Rozhlížel se po tichém, rozsáhlém hřbitově. Jen on zde stál, byl tu sám. Sám pohřbíval stovky mrtvých k poklidnému, věčnému spánku. Zasypával je těžkou, zvlhlou hlínou, jež byla to poslední co spočine na jejich ztuhlých tělech uvězněných v úzkých, dřevěných rakvích, které by živým způsobovaly klaustrofobii.
Jim nikdo na hrob květinu nepřinese. Jen on. Všechny již pohřbil.
Zabodl pochroumanou lopatu do změklé půdy a opřel se o její štíhlou násadu. Pootočil hlavu a hleděl na dlouhou řadu zasypaných hrobů. Zbyly již jen dva prázdné. Pro poslední dvě osoby v tomto městě.
Jeho tělo i mysl zaplavil zvláštní pocit. Jakoby se mu na těle usadil neviditelný temný stín. Led pokryl jeho paže a nohy se proměnily v kmen staletého stromu, jež trouchnivěl, ale jeho kořeny zely pevně v zemi.
Strach prostupoval každým milimetrem jeho těla. Bál se o svůj život.
Teprve teď mu to došlo. Byly tu již jen dva. Oba museli zemřít. Ale nemohli. Neměl je kdo pohřbít. Teda jednoho. Ano! Jednoho. Ten mohl přežít.
Touha žít ho vedla úzkou cestou mezi rozlehlou alejí stromů. Spěchal, nevnímaje první lehké kapky deště. Hluboké stopy jeho chůze zůstávaly vryté v písčité cestě.
Procházel spletí ulic. Blížil se k němu.
Nechtěl ublížit, ale musel. Toužil žít, dýchat, smát se.
Dusal po pevných betonových schodech, stále výš a výš. Až stanul před bytelnými ebenovými dveřmi. Měl klíč. Byli přátelé, ale teď šlo vše stranou.
Klíč lehce vklouzl do promazaného zámku a odemknul.
Nic mu již nebránilo ve vstupu.
S lehkým vrznutím vešel do potemnělého bytu. Našlapoval tiše.
Věděl, kde najde nože. Sáhl pro jeden s ostrou čepelí.
Ano! Támhle stojí.
Netušil, jak se to stalo.
Stáli proti sobě a jejich oči se v šeru setkaly. Jedny byly překvapeny a ty druhé plné strachu.
Prudký pohyb rozvířil vzduch. Nůž se skrz šat vnořil do pevného břicha a během nekonečně dlouhé vteřiny se vnořil.
Kapka tmavé krve odkápla z jeho špičky na zem.
Bolestné sténání rušilo posmrtné ticho. Muž klesal k zemi v pomalé bolestné smrti.
On však se na to dívat nemohl.
Upustil zbraň, jež s tichým dopadem ulehla do hebkého koberce vedle padlého těla, topícího se v krvavé lázni.
Utíkal po schodech pryč. Pryč od zla, jež spáchal.
Tohle si do smrti neodpustí. Byl to hřích hříchů. Svědomí ho trýznilo v neviditelných, ale nejkrutějších bolestech, jež byly horší než ty fyzické.
Trpěl.
Zabil ho, aby sám žil. Nevěděl proč. Proč to udělal. Nikdy neublížil jedinému tvoru, a teď…?
Chtěl křičet. Vrátit čas zpět. Chtěl, aby on žil.
Vybavoval si to zpětně. Srdce se mu stahovalo. Tohle ne! On to neudělal! Nechápal jak to mohl udělat.
Žil na úkor cizího života. Ano! teď žil. A bude žít! Využije toho. Odejde pryč, ale nejdřív zasype prázdný a hluboký hrob.
Musí pro jeho tělo.
Mokrá hlína dopadala na jeho mokrou tvář. Další a další vrstvy přibývaly, až obličej i tělo zmizelo pod jejím nánosem. Vrstva zeminy pohřbila tělo navždy.
Odcházel pryč ze starého, tichého hřbitova s jedním jediným prázdným hrobem.
Těžké kapky mu dopadaly na tváře plné výčitek, zoufalství, smutku a lítosti. Nebe plakalo.