Pane Salvatore - Kořist šelmou

Ta noc mě vysilovala. Už přes dvě hodiny jsem utíkal spletitými uličkami, okolo zchátralých a opuštěných továren, přes koleje zarostlé vysokou trávou, pohaslými parky, jejichž kolotoče mě v tu chvíli děsily stejně jako klauni, a temnými podchody, kterými se rozléhala nezaměnitelná vůně trávy.

Když už jsem se nedokázal nadechnout, musel jsem v jednom z podchodů zastavit. Předklonil jsem se a rukou jsem se opřel o zeď. Kdo mě vlastně pronásleduje? Před
čím utíkám? Prudce jsem se otočil. V noční tmě jsem nikoho nezahlédl. To je divné, vždyť jsem cítil, jak mi dýchá na paty. Tak kde je?! Přeci nezmizel! Zmizel? Proč by to dělal, když už měl kořist téměř jistou? No tak, vzpomeň si, kdo tě to pronásledoval! Nevím proč, ale do hlavy mi stále intenzivněji vplouvala myšlenka, že za mnou po celou tu dobu nikdo nebyl. Byl! Určitě! Ale kde je teď? Že by za to všechno mohl ten rum? To se mi nezdálo. Ale měl jsem snad rozumnější vysvětlení?

Zmateně jsem se vydal domů. Přošel jsem celou tu trasu vedoucí mimo živoucí svět nazpět, až jsem stanul jednu ulici před mojí vilou. Rozhlédl jsem se ještě jednou naposledy, přičemž jsem největší ostražitost a nechtěné napětí vložil do ohlédnutí, ale nikoho jsem nespatřil. Klíčemaq jsem otevřel dveře, ale než jsem stačil vstoupit, něco mě zaujalo. Byl to malý cár papíru. Vzal jsem ho do ruky a zděsil jsem se. Stálo na něm:

DNESKA JSI PŘEŽIL, A CO ZÍTRA

To nejhorší ale bylo, že jsem poznal svůj vlastní rukopis...