Opouštějí nás .

Opouštějí nás i myšlenky (sny) ,
chtějí být volné a lehké .
Nechtějí řešit naše problémy .
Jenže , až odletí , co nám pak zbyde ?
Oči pro pláč ? Co když už ani plakat nemůžeme ?
Naše pocity nás tak tíží ,
že žádné slzy už nejsou .
Co potom máme dělat ?
Uzavřít se do sebe a koukat do té věčné tmy ,
do toho prázdného místa v našem vyhaslém těle ?
Smutek převlečený do vznešených motýlů ,
nám krade život a my umíráme .
Nic s tím neděláme .
Jen tupě zíráme , schovaní za záclonou , ven
a tiše závidíme dětský smích .
To štěstí , který nám krade věk .