Ztracený čas

Dlouhou temnou chodbou se rozléhaly kroky. Její kroky. Místo okolo jakoby ji celou pohlcovalo. Její černé vlasy se neposedně chvěly s každým novým pohybem. Díky svému temnému vzhledu téměř splývala s okolím. Jediné, co bylo vidět, byly její oči. Oči plné smutku. Smutku a slz. Zračila se v nich touha a pohrdání. Pohrdání sama sebou. Její vzhled byl završen výrazem tváře – smutek a bolest, to se z ní dalo vyčíst. Ten tam byl smích a radost.. Najednou se kroky začaly zpomalovat. Dívka se zastavila před hnědými tepanými dveřmi. Rozhlédla se okolo sebe. Na její tváři bylo teď znát vzrušení. Znovu zopakovala pohled okolo a poté stáhla ruku ke klice dveří. Zámkům, které do teď vypadaly zrezivělé a nefunkční, najednou jakoby byl znovu vdechnut život. Dlouhou chodbou se ozvalo hlasité, táhlé skřípání doprovázené jen těžkým dechem dívky.

„Pojď dál, již tě tu očekávám.“ Ozval se čísi chladný a vysoký hlas. Dívka bez váhání vstoupila dovnitř místnosti, která byla v jednom rohu osvětlena svícnem, jenž vrhal jen mdlé světlo okolo. Původce hlasu vidět nebyl… „Věděl jsem, že přijdeš. Mluv.“ Ozval se znovu onen hlas. Dívka se po něm ohlédla a udělala dva kroky v před. Poklekla.

„Omlouvám se, nechci vás ochuzovat o čas.“

„Jen těžko mě můžeš o mě samotného ochudit. Sama sebe o něj okrádáš.“ Po těchto slovech se dívka mírně zachvěla, s ponížením sklopila hlavu.

„Vím, udělala jsem chybu. Odpusť.“

„Nemám potřebu ti odpouštět.“

„Ale já.. Potřebuji vaši pomoc.. Nikdo jiný mi ji dát nemůže.“ Ozval se tichý smích plný pohrdání.

„Mou pomoc? Jsi hloupější, než jsem čekal. Nemohu ti pomoct.“

„Ale ano, můžete. Vy ano.“ V dívčině hlase byl teď slyšet pláč a také podivný druh strachu, snad i sebepohrdání.

„Svou možnost jsi měla. Už je pryč.“

„Jenže..přece..“

„Není žádné jenže a ani přece.“

„Své chyby jsem si vědoma, ale vy..můžete mi přeci pomoci.“

„Zda-li mohu? Možná, že ano. Otázkou však zůstává proč. Proč jen bych tobě měl poskytnout svou pomoc? Zasluhuješ toho?“

„Já..nevím.“

„Nevíš? Ale ano, jsi si tím jista. Svůj čas již jsi promarnila. Své myšlenky jen málo jsi promýšlela a slova příliš rychle volila. Nejsi hodna nápravy.“

Místností se začal ozývat teď již hlasitý dívčin pláč doprovázený táhlými vzlyky.

„Prosím, pane.“

„Nepros, není tomu třeba. Příště déle myšlenky své vař, než se rozhodneš konečné jídlo si dát… A teď jdi pryč z mých očí, pryč odsud…“

Po těchto slovech již tak hlasitý pláč ještě zesílil. Bez jakéhokoliv slova dívka zvedla své bolesti plné tělo a trhanými kroky mířila zpět k tepaným dveřím. U nich ještě naposledy upnula svůj zrak na ono tmavé místo, momentálně tak vzdálené a přesto blízké. Svíčka zhasnula. Toto byl ten pověstný konec. Konec se vším.

Znovu se chodbou rozléhaly již známé kroky dívky. Zdi jakoby poslouchaly její vzlyky a hrály k tomu svou tesknou, smutnou píseň. Takovou, co si vyslechne každý, jenž tudy nazpět jde. Na obzoru začínalo být světlo, které by mělo dlouhou chodbu zakončit. Dívčiny kroky se zrychlily a nyní mířily za oním světlem. Čím blíže by mu však měly být, tím mu spíše byly dále. Najednou se začaly okolní zdi chvět a ozývaly se těžké, hlasité zvuky.

Dívka stačila jen otočit svou hlavu a její ústa se zkřivila v překvapeném úšklebku.

„Tvůj čas se naplnil. Není cesty zpět.“

Jejím tělem projela tupá bolest, jenž procházela snad každou částí jejího zmoženého těla. Tma okolo jakoby ji znovu pohlcovala a vtahovala do sebe.

Najednou pocity bolesti zmizely. Dívka otevřela strachem zaplněné oči. Okolo byla stále tma, ale už ne ta hustá a skličující. Pocity beznaděje zmizely spolu s ní do hlubin spánku. Posadila se, vše jí došlo. Sen. To celé byl pouze sen. Ne, ona o svůj čas přijít nesmí, teď už to ví. Už ví, co udělá dál. Nenechá svůj čas utéct.