Jak nám spolu bylo

…Byl vidět na míle, k poznání mi stačila jeho houpavá chůze a to, jak si oklepával sníh z rozčepýřených vlasů. Usmál se a pohladil mou zčervenalou tvář.V očích se mu skrývalo tolik věcí a já věděla, že nechci být už nikdy bez něj. Naplánovali jsme si noční bruslení. Na ledě bylo prázdno, jen dva blázni se ruku v ruce projížděli pod ozářením pouličních světel. Upadla jsem, ale on se nesmál, natáhl ruku a s lehkým úšklebkem se ptal, jestli jsem v pořádku, i když sám dobře věděl,že s ním je vše v pořádku. Stáhla jsem ho sebou na led, on se však nedal a nenechal mě, abych se zvedla.Přitiskl své rty na mé a tím mě přiměl, abych zůstala ležet. S ním to bylo vždy jiné, takové originální, plné něhy a vzájemného porozumění. Při cestě domů jsem skočila do sněhu a začala dělat andělíčka. Abych si ho nepokazila, vzal mě do náruče a značnou chvíli odmítal pustit. „Tak krásnou princeznu si přece nemůžu nechat utéct“,odvětil a mně přišlo, jako kdybychom byli na světě jenom my, ne já a on, ale my. Jeho čokoládové oči sledovaly každý můj pohyb a jeho ruce zahřívaly mé zkřehlé prsty. Nebylo lehké ho znovu opustit a jít domů, i když jsem věděla, že se zítra uvidíme.Každá minuta bez něj je vždy jako věčnost. Pozorovala jsem ho, jak odchází. Otočil se a zamával (tak, jak to vždy dělává) . Musela jsem k němu přiběhnout a pošeptat mu, jak moc ho miluji.“A já Tebe víc než vše na světě, jsi pro mě jako droga, kterou si nemůžu odepřít. Jsi jak jemný vánek, který ochladí za teplého letního dne a tvůj smích je pro mě jako vycházející slunce.“…
...Nezapomenu na jeho lehký úšklebek ani na náš první polibek.
Na něj nelze zapomenout...
Nemyslím, že si kdy uvědomí, jak hrozně mi zlomil srdce.