Květiny

Byl to takový den květin nebo spíš bych mohl říct, že plno lidí neslo květiny. Jeden muž, už si ani nepamatuji, jak vypadal, nesl nějakou kytku v tašce. Na druhé straně seděla žena s mužem, ji si moc nevybavuji, byla taková všední, také držela v rukou květinu. Vedle ní seděl muž, odhadl jsem, že jí květinu dal právě on, byl něčím zvláštní, měl vypracovaný plnovous, vážnou tvář, působil dost charismaticky, mohl to být jeden z těch lidí, kteří vás dokáží podržet a ze všeho zlého dostat nebo to také mohl být ten, co ublíží vlastním dětem, když jdou večer spát. Kdo ví, ale to má pozornost dnes takhle směřovala snad ke všem těm okolním tvářím, ti lidé se na několik okamžiků stali nejen mými spolucestujícími, ale i středem mých zájmů.
Začalo to asi nějak tak, že jsem spatřil zvláštní tvář, jednu z těch okouzlujících tváří, ani nevím proč, ale měla velkou moc, alespoň nade mnou ano. Stál jsem na nástupišti, tak jako běžně, přemýšlejíc ve svých prachobyčejných myšlenkách, o tom jak to nikam nevede, že umřu sám, že jsem měl umřít už dávno, jestli tam neskočím, atd., a v tu chvíli ke mně odkudsi vykročila dívka, povšiml jsem si jí v šedém davu, byla docela pohledná, tak kdo by si nepovšiml. Věnoval jsem jí však jen letmý pohled, byl jsem spíše ve vlastním světě hloupé bolesti, než ve světě ostatních lidí, prošla mi za zády a zastavila se opodál v očekávání na přijíždějící metro. A bylo tu metro, nastoupil jsem jinými dveřmi, než ona, sedla si a já zůstal stát zády ke dveřím, také jsem to měl jenom jednu stanici. Náhodou jsem stál tak, že jsem na ni mohl hezky vidět, přišla mi ještě krásnější, než před chvílí, kdy stála na nástupišti. Díval jsem se na ni, potažmo na její tvář, její oči byly odvrácené, a neumím popsat, co se uvnitř přesně událo, pořád ve mně totiž vztek bublal a smutek mě propichoval, ale v tu chvíli, jak jsem ji tak pozoroval, byl jsem o dost klidnější, ten pohled mě docela konejšil, nechtěl jsem se ho jen tak vzdát, díval jsem se dál. Její tváře se hezky červenaly, stejně tak nos měla takový narůžovělý, prazvláštní účes, asi byla jedna z těch moderních „hippies“, která víc než, co jiného uznává přírodu. Ale tak to je jen můj hloupý úsudek, každopádně byly to vlasy hnědé, měla jich hojně a různě pokroucené. Zajímavý „účes“, ale nezaujal mě natolik, aby na něm můj zrak spočinul na delší dobu. Věnoval jsem se jejím rtům, očím, tvářím, nosu, snad i uším a nechtěl jsem se odtrhnout, bylo to příliš hezké, než abych toho byl vůbec schopen. Netrvalo to dlouho a spatřila i ona mě, bylo evidentní, že na ni civím za normálních okolností by normální člověk asi svůj směr pohledu změnil, ale já se s normálností nepotýkám už nějakou dobu, tak jsem svůj pohled neměnil. Zahleděla se mi do očí, měla je takové kaštanově hnědé, celá vyzařovala takovou čistotu a nevinnost, po chvíli sledování těch očí jsem začal přemýšlet na co asi myslí, nejspíš si říká, co na ni tak civím, že jsem nějaký oplzlý úchyl nebo tak něco. Ale nechtělo se mi zrak odvracet, byl to skutečně uklidňující pohled. Spíš jsem očekával, že svůj zrak sklopí ona. Přeci jen už to trvalo notnou chvíli, co jsme drželi oční kontakt. Trochu jsem se zasekl, i s myšlenkami, čím déle jsem se ztrácel v jejích očích, tím víc se mi chtělo se usmát, schylovalo se k tomu, ale v tu chvíli mezi nás vstoupil nějaký člověk, čímž přerušil naše spojení, nevím kdo to byl, dokonce ani nevím jestli muž nebo žena, absolutně jsem ho ignoroval, můj pohled mířil skrze něho stále k těm očím. O to větším překvapením pro mě bylo, že když zavazející postava ustoupila, tak její zrak stále směřoval ke mně. A tak jsem ještě chvíli pozoroval její uklidňující oči, než nějací lidé ukončili naše spojení natrvalo. Jak metro zastavilo, tak jsem vystoupil.
Jelo to už hezkou chvíli, když všichni okolo nesli květiny, jedna žena, pak muž, který nesl květinu v tašce, pár milenců, z něhož dívka byla obdařena hezkou rudou růží. Uprostřed té květinové harmonie jsem seděl já, zrovna moc jsem do toho obrazu nezapadal, kdybych se měl přirovnat k něčemu výstižnému v té zahrádkářské věci, byl bych buď suchý listí a nebo hnojivo. Nalevo byl taky pěkný pár, oba vypadali jako typičtí knihomolové, pod velkými brýlemi, těžké oči, sálal z nich rozum na dálku a taky láska, když dívka odkládala hlavu na rameno mladíka, který i přes svůj dost uhrovitý obličej působil fešáckým dojmem. Odvrátil jsem se vpravo, kde již dříve zmíněný pár se držel za ruce a navzájem se plnili jemnými polibky. A tak bylo jen jednoho úniku, dívat se před sebe a snažit se nevzpomínat na chvíle pravého štěstí, které jsem podobně jako oni i já kdysi zažil, snažit se se nezbláznit, vlastně se snažit už vůbec o nic nesnažit. Nakonec všichni vystoupili o stanici dřív než já, byl čas jít domů.