Nic

Už se nechci usmívat, už tě nechci potkávat, už se nechci dívat do tvých očí. Už nechci číst Tvoje řádky, slyšet Tvoje slova. Už nechci být ráda ve Tvé společnosti. Už Ti nechci nikdy věřit, už Ti nechci nikdy naletět. Už Tě nechci vidět s ní, už jí nechci slyšet. Už na Tebe nechci myslet, už Tě chci vymazat. Už na Tebe nechci vzpomínat, už o Tobě nechci mluvit. Už si nechci ubližovat.

Už chci zapomenou, už se chci vzpamatovat. Už chci zabít můj cit. Už chci projít a jít dál, beze slov, at‘ si na mě mluvíš jak chceš. Už chci vnímat i jiné věci, už se chci usmívat. Už se chci cítit dobře. Už tě nechci mit v hlavě a už vůbec ne v srdci.

Ale pokaždé když tě vidím, tak sem šťastná, pokaždé když na mě mluvíš, když se mě dotýkáš… Pokaždé když si píšeme, tak to trvá „dlouhé“ krásné hodiny. Pokaždé když cokoli, tak je to krásný.

Tak proč nejsme spolu? Já jí Tě nemůžu vzít, to jí nemůžu udělat.