Proč? Nechci zemřít

Stál zády k oknu zakrytém jemnou, bělostí ve tmě zářící záclonou.. Přes silné okenní tabule byl slyšet občasný dopad maličké kapky vody, padajíce z mráčků, jež pokrývaly nebe.
Záda opřená o hladkou, holou zeď, byla mírně nahrbená, hrudník se v pomalém, klidném nádechu zvedal. Jasné, jiskrné oči přejížděly po pokoji utopeném v temnotě, jež dávila celý kraj, nehodlaje jej opustit.
Stál tam smířen s tichem, které ho obklopilo poté, co ho všichni opustili.
Slaná, horká slza stékala po jeho chladné tváři podél nosu.
Jeho přátelé zemřeli, ať už zabili sami sebe a nebo byli někým zabiti. Někteří prchli z tohoto města. Nikdo tu nechtěl zůstat. Smrtka v kápi mávala rezavou kosou a ukončovala poklidné bytí tvorů.
Nechali tu vše, vzali jen to nejnutnější. Pouze on tu zůstal. Neměl kam jít. Tohle byl jeho domov a bude. Stál tam a nechal plynout myšlenky do krajů, jež byly očím upřeny.
Bylo už hodně k půlnoci, když zaslechl tiché našlapování po jeho hutném koberci. Stála tam proti němu vysoká osoba. Nemohl ji poznat. Tvář byla skryta tmou.
Začal zrychleně dýchat. Ustupoval k oknu. Děsily ho představy toho, co se může stát. Krev mu tuhla v žilách.
Překvapením pootevřel ústa. Byl to jeho přítel.
Proboha! Ne!
Dlouhá, lesklá ocel se řítila proti němu. Vzduch se zavlnil v nenadálém pohybu. Vykřikl, ale z úst nevyšla ani sebetišší hláska.
Čas se zastavil.
Sledoval jak se k němu zbraň blížila. Nesnažil se zabránit jejímu dopadu. Nebyl schopen se pohnout či jakkoliv se bránit. Snad jen myšlenkami křičel, prosil i žebral o milost.
Fascinovaně sledoval strou špičku nože. Magicky ho přitahovala. Volala jeho hruď a ta se přibližovala.
Zprvu si nic neuvědomoval, ani necítil. Pak mu v těle vybuchla bolest, jež se šířila sebemenší buňkou. Pronikala celou jeho postavou a prudce mu udeřila do srdce, které se zachvělo.
Dech se mu zastavil. Další nádech byl chraplavý a těžký. Tep se zbláznil, srdce pumpovalo velké množství krve.
Rty se chvěly strachem z neznáma.
Hleděl roztřesenými zorničkami na nůž, jež se vynořoval z břicha. Krev vytryskla z hluboké, smrtelné rány a řinula se z ní.
Tupě zvedl oči, z nichž vyprchávaly jiskry života, a pohlédl do tváře přítele, který se otáčel a utíkal pryč.
Kolena se mu podlomila a on padal k zemi.
Život se zrychleně opakoval. Viděl svou rodinu. Matku, otce, sestru. Spatřil nehodu při níž se zabili.
Nechápal proč má jít za nimi. Vždyť on mohl žít a oni s ním, v jeho vzpomínkách.
Proč ho jeho přítel zradil? Co mu udělal? Nevěděl, nerozuměl. Neměl čas pochopit, i přesto, že by si to velmi přál. Modlil se k Bohu za odpuštění. Nemohl řídi poslední sbohem. Nemohl nic, jen zemřít…
Poslední střípky života z něj rychlostí světla vyprchávaly. Nemohl ho již nikdo zachránit. Bolest odplouvala i s jeho duší pryč. Pryč na druhý břeh, ke kterému stačilo natáhnout paže a vstoupit.
Nechtěl, toužil kráčet tichým městem. Nerušen, pohroužen do svých myšlenek. Toužil zajít k hrobu své rodiny a položit ji tam svazek květin, bílých lilií.
Duše volala o pomoc. Proč tu nikdo není, aby mu pomohl. Nechtěl zemřít. Nebyl na to připraven. Neměl čas hájit svůj život, který mu byl dán. A teď surově vzat.
Mysl se uzavírala a víčka klesala. Poslední vzpomínka patřila dívce, kterou miloval, ale nikdy jí to neřekl a již nikdy neřekne.
Oči mu zahalil šedý dým a on upadal ve věčný spánek. Tělo dopadlo do hebkého koberce a z jeho plic vyšel poslední výdech.
Krev dále odtékala z rány a zbarvovala zem.