Intimity

Ještě dlouho po probuzení se snažil přijít na to, proč Sofie nechtěla, aby ještě někdy promluvil. Rozkoš, s jakou se mu do jazyka zakousla, jej děsila. Měl nutkavou potřebu se jí na to všechno zeptat, ale ještě pořád se napůl třásl zimou a napůl probouzel, vlastně byl částečně ještě ve snu a teprve částečně v realitě. Bolest, kterou cítil na těle a nejvíc na jazyku, sice pocházela ze sna, ale byla reálnější než cokoliv fyzického.
Matoucí a nepříjemné šero ho samovolně pomalu vracelo do spánku. Stále se opakující hrozivý Sofiin obraz jej nakonec probudil úplně. Ze strachu, že ještě jednou spatří ten rozněžněle-nenávistný výraz prudce rozevřel oči a soustředil se na jediné. Nenechat spadnou víčka.
Snažil se si vzpomenout, na co se chtěl Sofie před chvílí zeptat, ale jeho paměť byla stejně ospalá jako jeho tělo. Po chvilce se natáhl pro láhev s vodou a mimoděk pohlédl do zrcadla. Otázka mu automaticky znovu vyvstala. Potřeba zvednout telefon a zeptat se Sofie mu však tentokrát připadala absurdní.
Přesto sáhl po mobilu a vymačkal číslo, jež znal zpaměti. Ne proto, aby se zeptal, proč nechce, aby promluvil a o čem (Sofie přece nic takového nechtěla), ale proto, že ji potřeboval slyšet.

Řeč člověka je řečí nejasnou a často je i řečí metafor. Člověk sám je metaforou, je z ní stvořen. Oč jasnější a průhlednější je řeč techniky. Je trochu paradox, že technika, ačkoliv je stvořena člověkem, jej v mnohém přesahuje.

Kdyby stál Pavel před Sofií, těžko by dokázala mluvit jasně a srozumitelně bez metafor. Jenže on nestál ani před ní, ani vedle ní. On jí telefonoval. A technika metafory nezná.

„Volané číslo neexistuje.“