Už nikdy...

Proč pláčeš? Plno slz stékajících po tváři, ale ještě více bolesti v duši. Zima všude kolem, chlad, který se vtírá pod kůži. Netouží po zahřátí, netouží po ničem. Všechno, co měla, ztratila v jediném okamžiku. Přece je milovala ze všeho nejvíce, proč už najednou nejsou, přišlo to tak rychle. Co má dělat? Kde hledat a najít? Země, nebe, peklo? Existuje to, anebo jen další lež? Nezaobírá se tím více.
Jde dál, napříč temnou uličkou. Vzpomíná, jak tu před rokem naposled prošli. Hádali se a ona je posílala ke všem čertům. Teď pláče, už se nehádá, jde mlčky. Možná by chtěla vrátit čas, najednou vidí plno jiných řešení, hlavně žádné hádky, nesnáší hádky.
Proč si člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí? Nejde s tím nic udělat. Lítost a osamělost, to jediné, co zůstane.
Nepromluvila s nimi, ani slovo, celou tu dobu. Mohla jít, omluvit se, domluvit se na jiném řešení, ne, měla svou hlavu a chtěla všechno jinak. Proč?
Ulička mizí za jejími zády. Usedá na lavičku a ponoří se do snění. Zima obtéká její zkřehlé tělo. Zavřené oči ukazují spoustu obrazů, nedokázala je rozlišit, teď jsou jasné. Vidí sama sebe, sotva pětileté dítě, jezdí na kole, tedy spíš se snaží, její mamka sedí na téhle lavičce a dává pozor, aby se něco nestalo. Ano, tady se učila jezdit na kole, tak strašně se nasmáli, když z něj slezla a byla zlechtaná, milovala tuhle hru. Kam se to podělo? Chce se vrátit zpět, do toho bezstarostného světa.
Drkotá zuby, zvedá se a chce jít dál, ale zrak jí spočine na kmeni stromu. Jde k němu blíž, do očí vhrkne další vlna slz. Častokrát tu s rodiči byli na jakémsi pikniku, jako malá toužila po takovýchto odpoledních, celý den s rodiči, který vyvrcholí hezkým piknikem u západu slunce. Byli tu několikrát, nechali tu znamení vyryté na stromě, přesně na tom, kam zírá. Vysune ruku z kapsy kalhot a prsty přejede na kmeni, prostoupí ji vlna tepla, ještě teď cítí, jak jí tatínek vedl ruku a ona ryla nápis. Pak tam znovu a znovu vyryla novou čáru, aby věděla, po kolikáté tam už jsou. Vše je stále zřetelně vidět.
Proč si i před rokem nevyryla radši nápis do kmenu? Vyčítá si to, vyčítá si vše, co provedla. Kdyby neřekla tolik slov, o kterých neměla tušení, že někdy vypustí z pusy a ani to tak skutečně necítila, jenom ten vztek ovlivnil celou tu událost. Celou cestu se hádali, vidí to dodnes. Potom odešla a nechala je tam stát, nechápavě koukali a nevěděli, co si o tom mají myslet. Rozrušení se vydali na cestu k prarodičům, zůstala doma, sbalila si věci a chtěla odejít, než se vrátí. Ale oni se už nevrátili, nevrátili a nikdy nevrátí. Blbej strom, blbá zatáčka, blbý auto, všechno bylo blbý, hlavně ta hádka.
Tolik by si přála, aby věděli, jak moc je miluje, že nikdy nic takového nechtěla říct, nikdy. Nedokáže bez nich žít, proč si to uvědomila až tak pozdě? Proč si více nevážila toho, že má milující rodiče, kteří by pro ni udělali všechno na světě, jen aby byla šťastná.
Už nikdy je neuvidí, už je nikdy neobejme. Nikdy se neomluví, tak strašně touží po pohledu do jejich očí, do očí rodičů, maminky a tatínka. Cítí se sama, strašně sama.
Klíčem začne vyrývat nový nápis do kmenu. Zase vidí, jak jí otec vede ruku. Vyryje poslední písmeno – NEVER MORE.
Znova se rozpláče a uniká, daleko, pryč, do neznáma. Tma se rozprostírá všude kolem. Je konec, se vším, tma, ticho…

Myslím, že byl velký mráz a venku padal sníh, který zabil její bolest a zbavil jí samoty.