Syndrom vyhoření

„Výborné kázání!“ říká mi pan Richards po skončení mše. Děkuji, děkuji, odpovídám mu zdvořile a doufám a modlím se, že to nepotěšilo jen jeho duši. Pan Richards, ano, to je ten obchodník s krámkem ve městě. Chodí pravidelně, ale jak to má s Bohem doopravdy? Nevím, nikdy jsem s ním nemluvil více než pár slov. Ale proč já bych se o to staral, i jeho vidí Pán.
Ještě prohodím pár slov s odcházejícími lidmi, než se kostel vyprázdní, pak zamknu a vydám se na faru. Dnes jsou k nám na oběd pozvaní manželé Evansovi, mladý pár, do města se přistěhovali nedávno. I oni mají své chyby, ale jsou na dobré cestě. Chvála Pánu! Vůbec díky Mu za tuto mladou krev. Je to lepší než staré zamindrákované baby, Bože odpusť, co nemají nic jiného na práci, než si sdělovat klepy a drby na kohokoli a o čemkoli, nic jim není svaté. Ale když přijdou v neděli do kostela, to jsou pak samé „haleluja“ a „chvála Pánu“ a podobně, ale sotva z kostela odejdou, hned znovu hřeší. Vždyť v Bibli je psáno: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ Ony si ale neuvědomí, že hřeší! Co s tím můžu dělat, vždyť to nemá smysl, kázal už jsem na to mnohokrát, ale zrno padlo do trní.
Oběd s Evansovými byl příjemný. Mají velké plány, Bůh jim žehnej, a přeji jim, ať se jim vydaří. Hlavně ať nezatrpknou jako slečna Hardeyová, když jsme se s Ester do Littlebrughu přistěhovali, byla nám velkou oporou a pomáhala ve sboru, kde se dalo. Pak ale na ni dolehlo utrpení, nejdřív jí zemřel muž, pak syn spáchal sebevraždu. Smutné, ale kdo prožil na světě plně šťastný život? I u ní to mohlo přebolet, vždyť Bůh je věrný a nedopustí, abychom byli podrobeni zkoušce, kterou bychom nemohli vydržet. Všichni jsme s ní soucítili, ale ona zatrpkla a teď nikomu nic dobrého nepřeje, komu může, tak uškodí.
To mě dnes ale to kázání nějak zmohlo, celé odpoledne jsem proležel, na zahradě spousta práce, ale já se dnes necítil nějak dobře. Ani spát poslední dobou nemůžu. Každý večer mi dlouho trvá, než usnu, jak by člověk mohl usnout s plnou hlavou starostí za druhé.
Celý následující týden byl příšerný. V úterý jsem hovořil s panem Bruckem, starší pán, příjemný gentleman, a posezení s ním je vždy příjemné. Povídali jsme si dlouho, celé odpoledne. Když odcházel, ještě se mě zeptal, zda platí to, že se k němu přijdu v pátek podívat. Co to povídá, to jsem mu slíbil? Vždyť si to nepamatuji, tak starý zase nejsem a sklerózu nemám.
„Měl by sis dojít k lékaři, Johne. Poslední dobou jsi nějaký unavený a roztěkaný. Ať se na tebe raději podívá,“ poradí mi, než odejde.
Ne, k lékaři se mi nechce. Vždyť se cítím zdráv. Pravda je, že poslední dobou bývám unavený a spát, jak už jsem řekl, také nemůžu, ale to přece není žádná nemoc. Překonám se a zajdu k doktorovi, vždyť za to nic nedám a alespoň si budu moci být jist, že mi nic není.
„Tak co vás trápí, pane?“
„Vlastně nic, ale spíše všechno.“
Povím mu jak mi poslední dobou je, že to nejspíš nic není a že rychle zase můžu jít. Prý ano, od něho ano, ale měl bych si zajít na psychiatrii. Bože, proč? To přece nemůžu. Znám místní lidi, hned by se rozkřiklo, že pastor je blázen, a já bych to tu mohl zabalit. Vždyť to přece nemůžeš chtít, Bože? Nikam nepůjdu, připravím si kázání, přes týden si trochu víc odpočinu a všechno bude jako dřív.
O čem bych mohl kázat. Prosím, ukaž mi na něco, Pane. Sedím s Biblí hodinu, sedím druhou, usínám. Manželka mě probudí. Jestli bych neměl nechat v neděli kázat raději Petera. Asi ano, to je dobrý nápad, raději mu hned zavolám.
„Jistě, můžu si na neděli připravit kázání... Ano nebude to problém, vždyť je teprve pátek, času mám dost... A Johne, slyšel jsem, že jsi byl u doktora, co řekl? Zajdi si za ním, Johne. Budeme se za tebe modlit.“
Tak co mi zbývá, když i Peter, starší sboru, mi doporučil za psychiatrem zajít. Přece nezáleží na tom, co si o mě budou potom lidé myslet.
***
„Slyšela jste to?“ nakloní se jedna paní k druhé, „Pastor byl v pondělí za psychiatrem! Nevím jak vy, ale nechci, aby nás tu vyučoval věcem Páně nějaký, nedej Bože, blázen.“
„To je hrozné, celou dobu si člověk myslí, jak má ten muž věci srovnané, a ono potom tohle. Prý teď odjel na dlouhou dovolenou. Zatím sbor převezme Peter.“