Hřbitov

Ticho obklopilo šedé město utopené v husté, nepropustné mlze. Mlze plné tísně a smrti. Pusté ulice děsily. Lampy, jež zářily ve dne i v noci, postupně odumíraly a zhasínaly. Stromy chřadly, přestávaly plodit ovoce, a pučet nové květy, listy. Svěžest zmizela z květin či trávy. Usychaly. Zveř se rozprchla do nedalekých, suchých, temných lesů, však ani zde nezůstala.
Z tíživé mlhy vystupoval polorozpadlý kostel s rozlehlými pozemky. Pozemky plnými hroby mrtvých.
Stovky řad hrobů byly neopečovávané. Bezejmené, kamenné náhrobky se bortily a propadávaly do pekel země. Zarůstaly neživým plevelem, jehož úponky se pevně přichytávaly k hrobům.
Pouze jeden nebyl zarostlý. Byl otevřený. Hluboká jáma se seschlou hlínou zela práznotou a touhou ucítit dopadající rakev či tělo zemřelého. Nikdy nebude mít svůj obsah. Nikdy nebude zasypán. Nebyl, kdo by to udělal.
Hřbitovní plevel se šířil po městě. Zarůstaly cesty, budovy,... Rostlina toužila po smrti. Tonula v bolesti, jež byla způsobena nedostatkem života.
Velké černé mraky nasáté vodou skrápěly hroby. Blesky protínaly nabesa a hromy hlasitě bouřily.
Zde již nikdy nebude nic živého.
Město křičelo němým výkřikem v zuřící bouři.