Okno

Ve chvíli, kdy se celá Praha uchýlila ke spánku, si ona vylezla na parapet a shlížela dolů. Dívala se, jak v domech zhasínají světla, jak z úkrytů vystupuje smog. V tu chvíli si uvědomila, jak nesnáší život. Ten stereotyp. Ráno vstát, někam jít, večer se vrátit a jít spát. A druhý den to samé. A ve vteřinách mezitím si dovolit jedinou myšlenku věnovanou tomu, na co chce zapomenout. Na bledé tváři se jí vytvořily dva třpytící se potůčky slz. Moc dobře věděla, ví a vědět bude, že je to zoufalství; přemýšlet nad tím, co zkazila, a co by se stalo, kdyby... Nitro jí vibrovalo nejrůznějšími city a pocity. Cítila vinu za vše, co se stalo. Za vše, co se děje. Hnusila se sama sobě svojí náladovostí, tím jak od sebe odháněla nejbližší. Tím, jak se jí při jediné myšlence div nezastavilo srdce. Vadilo jí, už nedokáže dát najevo svoje názory, jak se uzavírá do sebe. Nedokázala už dělat nic samostatně. Bez něj. Jako kdyby jeho odchod vypálil do jejího srdce díru zející prázdnotou. Nevěděla, co se s ní děje. Jediné jeho slovo ji dokázalo dohnat k zuřivosti, pocitu, že z ní má akorát legraci. A druhé slovo ji zase uklidnilo, že je takový, jakého si ho vysnila. Už nevěděla, co si o tom myslet. Olízla si rozpraskané rty, a opřela se o sklo, které ji nepříjemně studilo do zad. Tolik se bála okolního světa, až to možná přeháněla. Jenže komu dnes mohla věřit ? Tajně doufala, že její láska k němu je také jen lež. Že si to pouze namlouvá, protože se jí líbí tahle tyranie. Jenomže v tu chvíli existovalo jen tady a teď. A tam se zmítala v nejistotě, nevěděla, jestli si vybrat lásku či nenávist. Protože on byl jiný. A protože ona zůstala pořád nepoučená. Vrhla poslední pohled na žlutě nasvícenou Prahu, slezla z parapetu a otřásajíce se vzlyky vlezla do postele.