Kolik cestujících, tolik bolesti

Krví zbarvená voda odtéká pryč, daleko od ní, s sebou odnáší několik myšlenek, které se přichytily a jedou na výlet, kéž by se nevrátily. Vláček dává poslední varovný signál, nastupte, vystupte, dveře se zavírají a nová vlna krve odplouvá i se svými pasažéry na vyhlídkovou jízdu. Druhý vlak odjel, ale máme tu celé nástupiště, dveře se otvírají, zavírají a zase otvírají a zavírají, cestující nastupují a vystupují.
Malá zastávka, na které zastavil jeden vlak za čas se začíná rozrůstat na několik nástupišť, až se z toho během několika minut stává nádraží. Tolik cestujících, tolik vlaků, tolik bolesti.
Končí otevírací doba, ani vlaky nejezdí pořád, špička se změnila v občasné projetí, až úplně ustála.
Dalším dnem se všechno spouští nanovo, nástupiště ožívají, zřejmě nestihly během noci docílit klidu, někde byl všude vláček, který se nechtěl zastavit, jel si pomalinku, svým tempem, teď vše zase ožívá.
Pohyb, ten dává ranám zabrat, proto do ulic vyráží nové vlaky, ale ze stejných nástupišť jako včera, možná čekaly celou noc, až dostanou šanci. Problém nastává v okamžiku, kdy dojedou dál, než mají. Majitelka musí vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby postavila zastřešení, které zároveň zabrání zbytečným vyjížďkám nežádaných uprchlíků.
A tak se stalo, že nad vlaky stanulo přístřeší bílé jako sníh. Na jak dlouho čisté…?
Takhle to chodí už několik měsíců, možná rok, pokaždé někde vyvstane nové nádraží, během několika dalších dnů je zastřešeno.
Na těle plno řezných ran, v duši bolest, spousta obvazů od krve a několik rozsypaných žiletek v jejím šuplíku. Tajemství, které si s sebou chce odnést až do hrobu. Ztracené iluze, důvody jejího jednání a i tu bolest, přes kterou se každým dnem prodírá.