Souboj

Musím vám vyprávět příběh, který se stal před mnoha lety. Tehdy jsem bydlel ještě v Paříži, než jsem se odstěhoval na venkov. Hlavním aktérem byl můj tehdejší přítel Frederick.

Byl právě slunný červnový den. Seděl jsem v knihovně svého podkrovního bytu, četl si a popíjel přitom červené víno. V tom vešel Frederick. Již od prvního pohledu na něm bylo patrné, jak je rozzlobený. Přišel až ke mně, napil se z lahve vína a rozzuřeně vykřikl: „Ten bídák!“

Vstal jsem a nasadil klidný tón. „Fredericku, co se stalo?“

Lokl si opět z lahve. „Ten syčák hrabě Luisson. Urazil mě takovým způsobem, že to nemohu tolerovat,“ dodal. Po chvíli mlčení pokračoval: „Dokážeš si představit, co mi řekl?“ Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

„Řekl mi, že jsem ještě malé dítě, které neví nic o životě. Že bych mohl ještě sát z matčina prsu.“

Musel jsem se tomu zasmát. Frederickovi bylo čerstvých sedmnáct let a na svůj věk měl o sobě značně vysoké mínění. Potají jsem souhlasil se slovy hraběte Luissona, můj přítel se ještě choval jako dítě, které se chce dospělým rovnat, ale zatím toho není schopen.

Než jsem stačil cokoli říci, přerušil mě svou řečí: „Tak to ne. To si skutečně o mně nikdo myslet nebude.“ A opět se napil vína.

„Fredericku,“ pokusil jsem se mu celou situaci vysvětlit, „myslíš, že se hrabě Luisson plete?“

„Tak ty tvrdíš, že lžu?“ skočil mi do řeči.

„Nesmíš zapomenout, že jsi ještě mladý a o životě skutečně nevíš tolik jako hrabě ve svých třiceti letech.“ Frederick se zatím procházel po místnosti jako lev v kleci. Tvářil se naštvaně. „Hoď to za hlavu a netrap se tím,“ dodal jsem.

„A to ne!“ vykřikl. „Tohle jen tak nenechám! Aby si o mě říkal na veřejnosti, co chce.“

Přestal jsem se Frederickem zabývat a ponořil se opět do svého oblíbeného románu. Po chvíli ticha můj přítel pokračoval: „Jacquesi, myslíš, že skutečně nevím, co to život je? Já, který jsem začal teď při studiích malířství portrétovat význačné kněze a dokonce i pařížského arcibiskupa? Já, který jsem tolik obletovaný dívkami z nejvyšších šlechtických kruhů? Já, který …“ Dál se nedostal. Přerušil jsem ho.

„Jsi umělecky nadaný a začínáš úspěšný život,“ snažil jsem se mu vše vysvětlit, „ale je ti teprve sedmnáct. Jsi ještě mladý a až ti bude čtyřicet, jako mě, budeš se na tuto malichernou urážku dívat s odstupem.“ Mlčel, ale bylo na něm vidět, že mou radu si vzít nechce. „Netrap se tím, hrabě Luisson na to určitě zapomněl,“ dodal jsem.

Frederick se však postavil přede mě a s hrdostí v hlase pronesl: „Hrabě na nic nezapomněl. My se spolu ještě setkáme. Vyzval jsem ho za to urážku na souboj.“

Opřel jsem se v křesle a přemýšlel. Dělá si ze mě legraci, nebo to Frederick myslí vážně?

Pokusil jsem se o ironický úsměv. „Tys ho vyzval na souboj? A čím chceš bojovat?“

„Pistolemi. Už jsme se tak dohodli.“

„Pistolemi?“ polil mě mrazivý pot po těle. „Vždyť neumíš střílet!“

Jako omámený pokračoval dál: „Ty jsi prý dobrý střelec. Tak mě to naučíš. A tímto tě také žádám, abys mi šel za sekundanta.“ Svá slova doprovodil dalším lokem z lahve vína.

Nechtěl jsem věřit všemu, co jsem si právě vyslechl. „A kdy máte mít ten souboj?“ zeptal jsem se ho.

„Pozítří ráno na pláních za Paříží.“

Vstal jsem a zatřásl svým přítelem: „Neblázni, za den se střílet nenaučíš a hlavně Luisson je dobrý střelec. Nemáš skoro žádnou šanci proti němu. Tak nebuď hlupák a souboj odvolej.“

Byl jako hluchý, nedal si domluvit. „Neodvolám,“ řekl pevným hlasem.

„Vždyť tě může zastřelit!“

„Nemůže.“

Další den jsme si dali sraz v lesích severně od Paříže. Na strom jsem pověsil pytel naplněný pilinami. Do něj se měl Frederick z různých vzdáleností trefovat. Trénovali jsme střelbu z otočky, které je u soubojů běžná. Učil jsem ho střílet z různých vzdáleností jak menších, tak i větších.

Frederick se při každém pokusu tvářil jako největší střelec ze všech. Oháněl se zbraní jako by s ní uměl od malička. To bylo však jediné, co ovládal dobře. Cíl nezasáhl nikdy. Jedinou výjimkou bylo slabé škrábnutí pytle na straně. Takový zásah by člověku jen slabě ublížil.

Po celodenním tréninku jsem odcházel velmi zkroušený. Zato přítel si myslel, že vše skvěle ovládá, přestože byly jeho pokusy nepodařené.

Ještě jsem se pokoušel Frederickovi souboj rozmluvit, ale on si stále trval na svém. Zítra že ještě celé Paříži ukáže.

Nastalo ráno, kdy se na pláních za Paříží sešli oba aktéři. Hrabě přijel kočárem se svým sekundantem a soubojovými zbraněmi. Nabídl Frederickovi jako prvnímu výběr vhodné pistole. Když s ní můj přítel přišel ke mně, stačil jsem se ho ještě zeptat: „Nechceš to ještě odvolat?“

„Nechci,“ pronesl. „Já nejsem zbabělec, který ustupuje. A hlavně tu potupu si nezasloužím. Nemám zapotřebí, aby se o mně povídalo, že se neumím postavit jako chlap.“

„Nebuď hlupák, možná ztratíš čest, ale neztratíš život!“

Narovnal se. A s drobným úšklebkem prohlásil: „Milý Jacquesi, má čest tento den zvítězí!“ Odešel přímo na místo střetu a postavil se před protivníka.

Bylo dohodnuto, že zády k sobě odpochodují deset kroků a po nich z otočky vystřelí. Frederick si dal záležet na těch krocích, vychutnával si každý z nich, šel hrdě. Sedmý krok, osmý, devátý … Sklonil jsem hlavu. Věděl jsem, co přijde a nestál o to, vidět to na vlastní oči.

Zazněl výstřel a k zemi padlo tělo mladého sotva sedmnáctiletého muže, z něhož život vyprchal během krátkého okamžiku.

Mohl jsem tomu všemu zabránit? Možná ano. Mohl jsem ho více nutit, aby od souboje odstoupil, ale nepodařilo se mi to. Stále mám výčitky svědomí, že jsem nechtěně způsobil smrt svého dobrého přítele.

Hned po této události jsem se odstěhoval z Paříže. Na všechno jsem chtěl zapomenout. Přesto mě pronásleduje svědomí. Stále vidím jeho tvář, tvář mladíka, kterého jsem si vážil, ale který takto zemřít nemusel. Kdybych tak jen mohl Frederickovi vrátit život?