v dešti...

Slunce už dávno zapadlo, po oblozee se rozprostřeli hrozivě temné mraky a z nich se začal po kapkách snášet déšt. Stála tam v prostřed ničeho, dívala se směrem k zemi a trpělivě čekala, sem tam se její tělo otřáslo s přívalem zimi. Kapky deště se jí pletly mezi vlaasy. Není si vůbec jistá, zda tu má být. Každý kdo projde kolem se na ní podívá, ač její drobná postava celá v černém splývá s tmou která se rozlévá všude kolem, i přesto upoutá pozornost všech kolemjdoucích. Každý se ale podívá a potom tvář opět odvrátí, nechce s ní mít nic společného, nikdy, a už je pryč...Všichni až na něho...Přijde k ní, rozhrne její černé vlasy, přiloží svou horkou dlan na jějí drobný obličej, jejím tělem se rozlije příjemné teplo, víra v lepší chvíle...Pak už se jen ztrácí v jeho objetí, připadá si chráněná, je jako její strážný andělm přála by si aby nikdy neodešel, nikdy jí neopustil, přála by si v jeho objetí strávit celý život...Jak smutné je že přání jsou jen přání, zmizel a ona tu zase stojí, v dešti,tichá, smutná, opuštěná, zrazená...Odešel i on, už není anděla který by jí vrátil střipky štěstí do jejích zrcadlových očí, její srdce zahalila tma a její mysl bolest...Milovat bolí, vždycky...:(