Začátek

Ve tmě se rozprostírala jen tichá prázdnota a já se rozvalovala. Bylo mi tak dobře. Když jsem zavřela oči, na víčkách jsem měla červené malby, které se pořád měnily, jak mnou proudila krev... Moje soukromé umění, které nemůže vidět nikdo jiný. Jen já. Člověk je totiž plný krve, ale kdyby se mu vylila, byla by všude. Nerada vidím krev kolem sebe. Ráda jí pozoruju, jak mi prosvítá skrz moje oční víčka.

Asi jsem tam byla sama, protože jsem nikdy neslyšela ani neviděla nic, kromě sebe a mého občasného pobrukování si. Když jsem se cítila nejhůř něco mi dalo sílu. Bylo to něco jako trubička... Taková moje malá osobní rourka... Představovala jsem si, že na druhém konci té rourky je něco, třeba Bůh, a ten mi vždycky, když bylo nejhůř, poslal tou rourkou paprsek sluníčka, který mi dodal sílu žít. Byl to skvělý pocit.

Místo ve kterém jsem žila se časem začalo měnit. Nebylo tam k žití. Zmenšovalo se, a začínala jsem občas slyšet i nějaké zvláštní zvuky. Někdy i hlasy. Byly mi povědomé, blízké, a přesto tak vzdálené a cizí...

Věřila jsem, že tohle není všechno, že musí být nějaké pokračování. A tak mi byl dán velký dar.

Mohla jsem se narodit.