Bude líp

„Chodíš sem často.“ To nebyla otázka, ale konstatování
Ten hlas mě vyděsil a překvapil. Nečekala sem tady nikoho. Ne tady a ne touhle dobou. Podívala jsem se do tváře majitele sametového hlasu. Výrazné lícní kosti a bradu vysunutou do předu bych poznala kdykoliv. Jeho tmavé oči se na mě zkoumavě dívali zpod tmavě hnědých vlasů. A já jsem musela hlavu mírně zaklonit, abych do jeho očí viděla. A nevěděla jsem co mu říct. Rozhodla sem se mluvit pravdu
„Ano. Chodím“
„Proč?“
Co je mu sakra do toho? „Protože chci!“
„Tví vrstevníci netráví čas procházkami po hřbitově“
„Já vím.“ Tohle byla moje věc.
„Proč nejsi s přáteli?“
„Nemám přátele“ Konec konverzace. Už nic neřekl, jen mě následoval, chodil vedle mě tichým krokem kolem hrobů. Hlavou se mi honila spousta otázek. Proč za mnou šel? Proč na mě promluvil, když už tři roky dělá že neexistuji? Mimoděk jsem se zastavila u jednoho hrobu. Jako vždy. Překvapeně se na mě podíval.
„Proč nejdeš dál?“
„Co je ti do toho? Řekla jsem to ostřeji, než jsem chtěla, ale touhle otázkou mě vážně naštval. Proč tu je?
„Nic, jen mě to zajímá. Znala si ho?“
Ano, znala. Mlčky jsem se podívala na fotku člověka, kterého jsem nedávno milovala. Oči se mi zalily slzami a já mu nemohla odpovědět, aniž by mě zradil hlas. Mlčela jsem tedy a radši šla dál. V jeho přítomnosti jsem nemohla přemýšlet, vzpomínat. Po několika minutách jsem konečně našla sílu promluvit. Chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí. Ale všechny otázky byly hloupé, a tak jsem začala jedinou rozumnou, tou nejjednodušší.
„Sleduješ mě dlouho?“
Zdálo se, že s odpovědí váhá. Ale toto zdání trvalo jen okamžik. „Ano“
„Proč?“
Tentokrát bylo zaváhání patrnější. „Všiml jsem si, že večer chodíš tímto směrem. Zajímalo mě jen kam chodíš. Tak jsem šel za tebou. Býváš zamyšlená. Nikdy sis mě nevšimla.
Čekala jsem, co ještě řekne, ale zdálo se, že skončil. A tak jsem položila další otázku.
„Proč jsi na mě dneska promluvil?“
Další zaváhání. Už jsem si začínala myslet, že nemluví, aniž by dlouho hledal vhodná slova.
„U toho hrobu vždy vypadáš, jako bys trpěla. Párkrát jsi i brečela. Nechtěl jsem se znova dívat, jak trpíš.
Byla jsem v šoku. Věděl toho o mě tolik. Věděl, že brečím u jeho hrobu. Věděl, že sem chodím. Co všechno ještě věděl? Proč ho to zajímalo?
„Proč?! Co je ti po tom, co já dělám?!“
„Nic“ otočil se a odešel beze slova rozloučení, nebo vysvětlení.
Zachvátila mě panika. Proti své vůli jsem se zhroutila na zem a poddala se bolesti. Ale nebrečela jsem. Pláč osvobozuje a takové štěstí jsem dnes neměla.
Nevím, kdy jsem se dostala domů, jak dlouho jsem tam ležela na chladné zemi.
Ale na ten večer jsem se snažila ze všech sil zapomenout. Jako na spoustu dalších věcí. Ale věděla jsem, že nezapomenu. Už jen proto, že jsem ho potkávala každý víkend. Ale on vždy dělal že se nic neděje, že jsme se nikdy na hřbitově nepotkali, že jsme spolu nemluvili. Neusmál se, nepozdravil, nesledoval mě, nechodil za mnou.
A tak uběhlo pár měsíců, kdy jsem nad tím vším denně přemýšlela, kdy jsme se mlčky potkávali a kdy jsem chodila kolem jeho domu na hřbitov.
Během těch pár měsíců jsem na tom byla hůř a hůř. Nic mě nebavilo, výkyvy nálad se opakovaly s železnou pravidelností. Vše co jsem dělala, jsem dělala mechanicky, bez zájmu. Bez přátel a zcela sama jsem přestala bojovat s depresemi, jež se kolem mě zatím jen tak plížily a čekaly na svou příležitost. Zcela sem se jim poddala. Ani za ním na hřbitov už jsem nechodila, jen jsem seděla doma, zavřená se svými myšlenkami. Myšlenkami, jež se ze smutných stávaly depresivními a posléze i sebevražednými. Den za dnem. Pořád stereotypně stejně.
Ten večer jsem seděla v okně a vzpomínala. Do té doby jsem se vzpomínkám bránila. Vzpomínky bolely. Vzpomínky na dny, kdy jsem byla šťastná, i vzpomínka na den, který všechno změnil. Den, kdy jsem se dozvěděla, že člověk, kvůli kterému jsem se vzdala přátel, kvůli kterému jsem se vzdala všeho, ten že už nechce žít. Že to vzdává. Jediná mě blízká osoba, ten, kterého jsem milovala, ten se chtěl zabít. Když jsem se dozvěděla, že skočil z nejvyššího komínu továrny ve vedlejším městě, zhroutila sem se. Věděla jsem, že to udělá. A nic jsem s tím neudělala, nepokusila jsem mu v tom zabránit. Nechala ho odejít…
Tentokrát jsem ovšem při těchto vzpomínkách nebrečela. Jen jsem se rozhodovala. A věděla sem, že to udělám, že to dokážu stejně jako to dokázal on. A teď, když jsem se rozhodla, jsem nechtěla na nic čekat. Vyběhla jsem jen tak z domu v oblečení co jsem měla na sobě. Bylo mi jedno, že venku sněží a já si nevzala ani svetr. Když se blížíte smrti, je vám všechno jedno…
Běžela jsem jen kousek. Jen k hrázi, kolem které jsem chodila za ním. Na nic jsem nemyslela. Nemyslela jsem na ledovou vodu, které na mě čeká, nemyslela jsem na to, že se s ním za chvíli zase shledám. Doběhla sem na hráz a stála. Stála a čekala na půlnoc. O půlnoci, na konci starého dne jsem chtěla skončit i svůj život.
Zbývalo jen pár minut a já čekala, soustředěně a potichu.
„Nedělej to!“ zase ten hlas. Hladil jako samet, ale já jsem věděla, že mu musím odolat.
„Nech mě! Nech mě to udělat. Běž pryč!“
„Nepůjdu“ Byl rozhodnutý, ale jeho hlas zněl pořád tak něžně. Jako by se zde odehrávala milostná scéna jako od Shakespeara.
„Vypadni! Tohle je moje noc! Chci být sama!
„Ne. Budu tady. A jestli chceš skutečně skočit, budu tady a budu se dívat, jak umíráš kvůli někomu, kdo si tě nezasloužil. Kvůli někomu, kdo vzdal život, kdo byl slaboch!“
„Ne!“ Předtím byla moje slova plná zteku a beznaděje. Ale teď jsem slyšela jen prosbu a lítost. Moje oči zase zradily a v očích se mi objevily slzy.
Přišel ke mně a obejmul mě. A já se mu jen bezvládně zhroutila do náruče.
„Kde jsi byl ty měsíce?! Kde jsi byl ty tři roky, když sem tě potřebovala?!“ Mezi slovy jsem vzlykala a moje tělo se otřásalo pláčem. Byla jsem si jistá, že mi nerozuměl. Ale on mě stále držel a posadil se se mnou. Houpal mě a konejšil. Šeptal mi do ucha, že bude líp. Pořád dokola. A já jsem mu přes tuhle bezútěšnou situaci uvěřila…
Věděla jsem, že bude líp…