O příteli a dívce

Vydal se po prašné cestě za svým nejlepším přítelem, bylo půvabné letní odpoledne, slunce hřejivě ohřívalo tváře, šel kolem několika stromů, až došel k tekoucí říčce, kde stál jeho kamarád a opíral se o ztrouchnivělé zábradlí dřevěného můstku, který umožňoval tento úzký tok přecházet všem, kteří o to kdy stáli. Vyšel k němu pomalým krokem, nebylo kam spěchat, těšil se, až s ním zase promluví, přeci jen už to byla nějaká doba, co spolu nemluvili. Nemají už na sebe tolik času a jsou oba tak rozdílní, nejspíš by si už ani nerozuměli tak jako dřív. Přistoupil k němu a pozdravil ho s úsměvem, „Ahoj“, odvětil mu stejným však poněkud potměšilým pozdravem. „Víš promiň, ale už dlouho se ti chystám něco říct.“, pokračoval v započatém rozhovoru jeho přítel. „Vlastně jsem si z tebe celou dobu dělal legraci.“, „Cože?“, nechápavě odvětil na přítelova slova, „No, nikdy mi na tobě nezáleželo, dělal jsem si srandu, chápeš? Jsi hroznej idiot, vždycky jsi byl, je mi z tebe na nic, celou dobu co jsme byli spolu jsem se akorát bavil tvojí tupostí.“, Po těchto slovech jen vytřeštěně hleděl na kamarádovu tvář, kde se rýsoval jasně posměšný úsměv, kdežto jeho ústa se otevřela, jako by nechápal, co se mu vlastní snaží říct, bylo to jak ze špatného snu. Ale to ještě nebyl konec, kamarád pokračoval, „Proč něco neřekneš? Nedělej chudáka, jsi takovej trapák, bože divím se, že se s tebou ještě bavím, no nic, chtěl jsem ti říct, abys už mě dál nebuzeroval a táhnul.“, pak přišla chvíle, kdy přítelova slova nabrala vážnosti, nejednalo se totiž o nějaký omyl, či snad jen přeřeknutí, byly to celé věty, které ničili něco, v co on sám věřil, bořili to a jeho to trhalo na kusy, začínal to chápat a chápal rychle. „Ale.. Ale, udělal jsem ti něco?“, prohodil rozrušeně, ve chvíli kdy mu zvlhly oči. „Haha, co kdybys už šel do hajzlu?“, pobaven odvětil jeho přítel. Nenásledovala už žádná další slova, k čemu by také vedla, z jeho očí se rozeběhly proudy vody se solí. A jeho falešný kamarád se naposledy pousmál, nebyl to však už ten hřejivý úsměv, který mu ukazoval dřív, byl to hrozný výsměch, otočil se k němu zády a odešel cestou za dřevěným můstkem.
Šel sám, vlastně nebyl sám, měl kolem sebe, nějaké lidi, ale ani on sám si nebyl jistý jestli je zná, šel tedy sám. Projel si jezdící schody byl v podivuhodné budově, všude bylo moc bílé barvy, stěny byly bílé, podlahu z větší části skládaly mohutné bílé kameny, strop jakbysmet. Obří prostor, a hele holka na schodech pomyslel si, když jeho zrak spočinul na jednom konkrétním člověku z celého davu kolemjdoucích. Za chvíli už stál za ní, prohlížel si ji, vlastně mu byla hodně nesympatická, už jenom to oblečení. Tak moderní, to dneska nosí každý, nejspíš další oběť výstřelků nejnovější módy. Achjo pomyslel si a ani nevěděl proč, když v tom se ta dívka otočila, podivně se na něj usmála a vyzvala ho, aby šel nahoru. Nechápavě, vyšel za ní několik dalších schodů a s poněkud podezřívavým výrazem si ji prohlédl trochu detailněji. Měla asi tak k ramenům dlouhé vlasy, byly dost husté a evidentně jim byla věnována velká péče, pružné, jak z reklamy v televizi, kdyby do nich směl jen lehce fouknout, věřil, že by je rozhoupal jako zvon zvonice nebo jako kyvadlo u starých mohutných hodin, aniž by jakkoliv ztratily svůj tvar. Její světlá pleť nechávala bohatě vyniknout jejím zeleným očím, ale ani nevěděl proč, něčím mu byla nesympatická. Pak se drahnou chvíli procházeli a mluvili spolu, kdo ví o čem se vlastně bavili, z jeho strany to bylo dost rozpačité, ačkoliv ona působila docela sebevědomým dojmem. Pak došli k podivným obřím dveřím, mohly mít snad deset metrů na šířku, kdo ví, kam takové dveře vedou a ostatně byly bílé jako většina věcí z okolí, v tu chvíli ho vášnivě políbila, byl to pro něj celkem šok, nebyl to krátký polibek, cítil, jak se její tělo namáčklo na to jeho a na chvíli se nechal unášet tím pocitem absolutní bezstarostnosti a smyslnosti. Ale jeho mozek nepřestával pracovat a dával mu další a další otázky, co se to vlastně děje? Proč to dělá? A měl bych to dělat? Zatraceně, pomyslel si, to bych neměl dělat, ne už dost, nesmím, ne takhle, ne s tím co je v mně a už vůbec ne bez toho co ve mně už není. Odtrhl se od ní, pohlédl jí do tváře v níž nyní spatřil jakousi podivnou radost okořeněnou trochou nadšení, či snad vzrušení, zhluboka se nadechl a zeptal se, „Proč jsi to udělala?“, odpověděla záhy, „Protože v tobě je láska.“