Ze školy

Školní historky můžou být různé, ale tak asi nemá smysl vyprávět, jak mi ve škole psali poznámky za to, že jsem nedávala pozor... Mě se stala pěkná školní historka, ještě v předškolním věku. Dneska by to do mě jeden neřekl, ale svůj první školní den jsem zdárně absolvovala někdy v květnu a ve věku 4let.

Celé to začalo tím, že rodiče chodili brzo do práce a nemohli nás vždycky vodit do školy a do školky. To v té době nebyl až takový problém a navíc, všechno jsme měli kousek pěšky. Mě do školky vodil bráška, který byl o dva roky starší než já. V té době on chodil do první třídy a ten den jsem já měla jet se školkou na výlet do ZOO.

Koho by to napadlo, že plánovaný odchod bude opravdu odchod, a že když nám předchozí den asi čtyřicetkrát zopakovali, že odcházet se bude ve třičtvrtě na osm, že opravdu odejdou. A to i beze mě. Ačkoliv jsem se tam tolik těšila...

Tak se stalo, že ve školce nebyl nikdo, kdy by mě do ZOO odvedl a bráška samozřejmě musel do školy. Bylo za deset minut osm a jeho škola byla vzdálena od mé školky asi dvě minuty hodně pomalé dětské chůze. Rozhodli jsme se udělat odvážný krok. A to takový, že půjdu do školy s ním.

Bylo asi deset minut po osmé, když jsme stáli ruku v ruce před učebnou 1.A ve třetím patře a nesměle jsme zaťukali na dveře. Ty se vzápětí otevřely a ve dveřích stála štíhlá blonďatá paní učitelka s vlídnou tváří. A stejně jsem se jí trochu bála. Ale jen maličko... A ze začátku.

Podívala se na nás trochu káravě a ptala se, proč jdeme pozdě a proč já vlastně nejsem ve školce? Se slzami na krajíčku jsme jí společnými silami vylíčili celý příběh a to opravdu velmi rychle. Jak dlouho byste dokázali natahovat větu: "My přišli pozdě a oni jí ujeli do ZOO..."

Té krásné paní učitelce se na tváři objevil lehký úsměv a řekla:"Tak pojďte rychle dovnitř. Ty si sedni na své místo a sestřičku posadíme ke mě za stůl."

Chvíli mi trvalo než jsem si zvykla, že se na mě všichni dívají, a tiše závidí, že si můžu pročítat komiksy. Ale taky mě to nebavilo dlouho. Když jsem se zaposlouchala, co že to dělají, zjistila jsem, že to vlastně taky umím, protože jsem pravidelně koukala přes rameno bráškovi u domácích úkolů. Tak jsem se taky začala hlásit a odpovídat na otázky. A světe div se,odpovídala jsem dobře!

Jako malá jsem byla vždycky hodně veselá a chytrá, ráda jsem se dívala na pohádky, kreslila, zpívala a tancovala, chodila do přírody a nejradši jsem dělala radost lidem kolem sebe. Něco z toho mi zůstalo dodnes, ale o tom už se teď dál bavit nebudeme.

Stala se pak už ne tak milá věc, která dost ovlivnila můj život. A to v mojí první třídě. Těšila jsem se, že tam bude ta krásná paní učitelka a ono... nic. Byla tam úplně jiná, starší a mnohem ošklivější. No prostě to celé pokazila tím, že tam vůbec byla.

Byla strašně přísná a zlá ta naše učitelka. Nerada bych jí jmenovala a tímto příběhem nějak poškodila, to rozhodně ne, ale paní Fikejzová, nezlobte se, byla jste fakt děsná učitelka a pěkná svině.

No a ta učitelka před Vánoci onemocněla a my hodní a poslušní prvňáčci jsme drželi smutek. Dostali jsme pak na Vánoce domácí úkol, abychom vybarvili a vystříhli kapříky, které jsme dostali natištěné na čtvrtkách. Komu by se chtělo o Vánocích něco dělat, když je všude něco na práci. Tu ujídat cukroví, tam bobovat na kopci, těšit se na dárky... Prostě jsme na to někteří zapomněli.

Když se na to přišlo, tak krom velkého seřevu a poznámky o neplnění domácích úkolů -nojo, ty poznámky stejně zmíním, protože vyhnout se jim teď by bylo zrovna tak nemožné, jako vyhnout se jim tehdy..- a přísný příkaz donést vše další den. Doma jsem kapříka poctivě dovybarvila a vložila do žákajdy, aby se nezmuchlal.

Ale jak už jsem říkala, naši chodili brzo do práce a máma někdy i na noční a vždycky ráno, když přišla, zrovna jako ten den, kontrolovala jak jsem připravená do školy. Když mi podepisovala další poznámku a našla kapříka, myslela, že je pro ní, tak si ho vyndala a pověsila ke kalendáři na zdi...

"Kde máš toho kapra?"
"Já ho tady mám, určitě... Já... já... já jsem ho vážně dodělala... Dávala jsem si ho sem..."
"Tak kde ho máš?"
Zoufale jsem se přehrabovala v aktovce, i když jsem věděla, že pokud kapřík není v žákovské knížce, nebude ani jinde. Mezitím celá třída mlčela jen občas poskočili, jak na mě ta OSOBA křičela...

Moje omlouvání už propuklo v naprosto nekontrolovaný pláč a já jsem byla naprosto zoufalá a poslední věc, co jsem pronesla bylo:"Já to tam vážně nemám, ale dávala jsem si to tam..."

Klečela jsem u své barevné aktovky se slonem a reflexními odrazkami a s ručičkama celýma zmáčenýma od slz. Ale ani to TÉ člověčici nebylo dost. Přikázala jedné mé spolužačce, aby se tam podívala, že to tam určitě někde mám nedodělané a jen lžu...

Nesměle se přehrabovala v mojí aktovce a občas se na mě omluvně podívala. Pak jí ale bylo nakázáno, aby všechno vyndala ven a tak začala hbitě vytahovat knížky, jak jen jí to její drobné ručky dovolovaly...

Všechno se zjevně velice nemile natahovalo a tak se naše paní učitelka sehnula a obrátila aktovku dnem vzhůru, aby zrychlila celé dění. Pak párkrát rozhrábla nohou moje učebnice a znovu zakřičela, že nemá čas na takhle nemožné a hloupé děti, že jsme měly zůstat o rok déle ve školce a hrát si s panenkama... To už jsme brečely obě.

Se slzami v očích a další poznámkou v žákovské jsem se vrátila domů, kde máma pekla vánočky a poslouchala hudbu v kuchyni. Tu vůni pečení jsem přes svoje slzy a nevysmrkaný nos ani necítila a jen hodně trhaně jsem ze sebe vykoktala, že toho kapříka, co z něj měla maminka takovou radost, který byl v kuchyni na zdi u kalendáře, jsem měla dneska odevzdat ve škole.

Někomu mohlo přijít nelogické kreslit vánoční kapříky po Vánocích, ale té naší důře ne... Za necelého půl roku z tak veselého dítka udělala koktající uzlíček nervů a naštěstí se máma rozhodla to tak nenechat a dala mě přeložit na jinou školu.

Říká se sice, že o mrtvých se má mluvit jen v dobrém, ale ona ještě nejspíš žije... Bohužel. Takže se určitě nebudete zlobit za má naprosto subjektivní a citově zabarvená oslovení a označení.