Znásilnění

Srpkek měsíce se na obloze schovává, jakoby se polonaze styděl, že není celý. Osvětluje zapadlá místa daleko od lidí - od automobilových světel, pouličních lamp, záře z oken a od přesvětlených billboardů. Tak vzdáleně životu. Něžně prosvětluje vysoké kmeny, které k němu upírají své stařecké ruce ze dřeva. Sleduje odlesky utíkajících vlnek v potoce. Poslouchá šumění větru, který prohání ticho po kraji.

Pokorný klid přírody protne vrnění motoru, odletující kamínky z pod pneumatik a následny hvizd brzd.
Otvírání dveří a křik. Křik o pomoc. O záchranu. O spasení. Tupá rána těla na zem. Trhání látky. Zadýchaný hrubý hlas. Škrtnutí zipu. Uplakané prosby. Bolest. Pláč. Ponížení. Strach.
(Vzdávám se. Nevidíš, jak mávám bílým šátkem nad hlavou?)

Ticho.

Slzy na řasách a ve vlasech hlína s příměsí prachu. Hra stínů na pohozeném nahém těle. Po jemné dívčí tváři šrám, od kterého utíká život krvavou cestou. Měsíční záře se odráží v lesklém pohledu, který svůj boj vzdal. Vrásčité rty pootevřené. (Snad stihly zašeptat Sbohem)