O tom, že nevím k čemu to je

„Jednou vyrosteš a budeš bojovat za vlast!“ Ten večer byly červánky, ale oči jsou slepé a tak se začalo hodovat. Jednou vyroste. A vlast bude jen pojem. Bez vůně, bez chuti. „Zač? Zač bych se měl bít?“ A jedlo se. A pilo se na kuráž. „Kdo ví, kolik nás zítra vstane s opicí... A kolik nás zítra vstane...“ Ne, nedívám se můžeš spát a pročítat stránky svých budoucích vin. Tvrdě splácí tenhle svět. Ale jsou červánky a pokoj voní máminými ňadry. To není vlast, vlast nemiluje. Vlast slouží hrdinům.
Už ráno jich bylo o něco míň. Zůstali dva. Já a On. Já- malé pírko v peřinách, bezbranná larva ohavnosti příštích let. A On- On...Táto to na tvých rukách, to jsou ty červánky...? A začala mlha. A všude to bylo cítit máminými ňadry. Ale ta vlast, ta pořád nebyla. „Ne, to oni tu nebyli když padala noc!“... A ráno jen jejich těla přinesl vítr. On vyprávěl... A nevěř všemu co se říká. Pak najednou všechno bylo moc malé a už nebylo cítit vůbec nic. „Tak ty prý už jsi vyrostl!“ A co je ta vlast?
Potom odešel i On. Se spoustou jiných věcí, o kterých už se dlouho nemluví. Ale červánky po něm zůstaly a já zjistil, že ono to vlastně vůbec nezáleží na větách. „Jednou vyrosteš a budeš bojovat za vlast!“ Vlast slouží hrdinům. Táto řekni... Byl ty jsi hrdina?
Nešlo to snadno, odstranit závorky ze všech povzdechů a změnit svět. Zbyl jsem jen Já a chtěl jsem bojovat za vlast. Chtěl jsem být hrdina. Chtěl jsem být On. Uteklo to, ty roky odříkání. A nakonec temno a teplo a vůně máminých ňader. Táto jsem hrdina? A co je ta vlast?