Návrat...

Už tam skoro budu. Konečně jsem se po tak dlouhé době rozhodla se tam podívat. Sebrala jsem odvahu a po těch letech se blížím k místu protkanému různými vzpomínkami na mé dětství, na přátele, na dobrodružné výlety, které jsme podnikali, na naše dětské hry... Už se tam těším. Prý se to tam vůbec nezměnilo. Snad potkám i někoho z mých přátel nebo nějakou usměvavou tetičku, která nám vždy pekla obrovské tvarohové buchty, když jsme jí pomohli shrabat seno nebo okopávat brambory.
Vjíždím do lesa. Napětí stoupá. Srdce mi samou radostí div nevyskočí z krku. Myslím, že ještě projedu dvě zatáčky a pak uvidím "pana strážného", urostlý dub, jehož střapatá koruna zpívá svému okolí líbezné písně. Nemýlím se, vše si pamatuji jako by to bylo včera, jako bych z této maličké vísky nikdy neodešla. Vystoupím z auta. Cítím, jak se frekvence mého tepu zvyšuje. Třesu se radostí. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se sem vrátila. A jako když jsem byla ještě malá holčička, rozběhnu se po louce posázené pestrobarevnými drahokamy směrem k rybníku. Čím víc se k němu přibližuji, tím víc začínám cítit voňavou vodu a rázem se mi moje vzpomínky začínají prodírat z mysli. Sedím na hrázi a vidím, jak si nějaké děti hrají ve vodě na mořské víly, dokonce má každá z těch malých bytostí na krku jakýsi náhrdelník z malinkaťoučkých šištiček. Ne... Vždyť tam žádné děti nejsou... Všude je ticho... Jen ptáčci zpívají... Rázem pochopím, že ty šťastné děti se vynořily jen z mých vzpomínek... Mojí náladu ovládne silná melancholie. Zničehonic se mi chce brečet. Cítím tlak v očích. Kapky slané vody se snaží dostat na vzduch. Marně se je snažím zahnat zpátky, avšak studené perly jsou nakonec silnější. Cítím, jak mi kapičky vody pomalu stékají po tváři.
Proč mě najednou ovládají takové pocity? Vždyť přece nemám důvod bulit jako malá holka. Pravdou je, že se prostě nemůžu udržet. Začínám se třást ještě víc. V mé hlavě se začínají mísit různé vzpomínky do sebe. Co to má znamenat? Proč jsem najednou tak zmatená? Co mám dělat? Měla bych se snad sebrat a prostě odtud jen tak odjet bez sebemenšího setkání s mými přáteli, i když vlastně ani nevím, jestli tu ještě někdo z nich je? Ne, to přeci nemůžu. Musím si to tu přeci ještě alespoň jednou v životě prohlédnout. Naštěstí své smutné pocity trošku ovládnu a jdu směrem k domovu.
Jenže se snižující vzdáleností od naší stařičké chaloupky příbývá bolestivých kroků. Jsem úplně naměkko. Krev v mém těle zase začíná obíhat rychleji, srdce buší radostí, smutkem, úzkostí... Nevím čím vším. Nevím, co si o tom mám myslet. Jsem strašně šťastná, že zase chodím po těchto cestách, že zase dýchám tento vzduch, ale... Na druhé straně bych nejradši rychle nasedla do auta a odjela z tohoto místa někam hodně daleko, někam, kde by mě to nenutilo tolik vzpomínat na staré dobré časy. Plno lidí by mi v tuto chvíli řeklo, ať teda klidně odjedu, protože nejsou zvědaví dívat se na ubulenou ženskou, a klidně by mi doporučili i blázinec, protože jsem citlivka. Ale něco... Neznámá síla... Něco, co nedokážu slovy popsat, mě táhne jít dál. Něco mi říká pojď, něco uvidíš, čeká tě tam štěstí... A já tomu nedokážu odolat. Kráčím tedy dál po rozpadlé kamenné cestě, slunce už ukončuje svoji denní pouť a pomalu se chystá ke spánku. Než se naději, stojím před spadlou dřevěnou brankou, vstoupím na pozemek. Nejdřívě mě přivítají dva stromy obsypané těmi nejlepšími švestkami na světě. Po mé pravici stále ještě stojí domek mého dětství, ovšem dnes je už poněkud zchátralý. Procházím dál kolem zdi a vstoupím do rozlehlé voňavé zahrady. Jak tak koukám, zjistím, že tam stojí všechny stromy, které tu byli, i když jsem tu byla naposledy. Můj zrak se nejdříve upře na moudrou kmotřičku, starou hrušeň, šeptající příběhy mladším stromkům. Musím se usmát, vzpomněla jsem si totiž, jak jsem se v její koruně schovala, když jsem měla mé sestřičce pomáhat podojit kozy. Jenže to já nikdy neměla ráda, a tak jsem neslezla dřív, než když mi slíbili, že dojit nebudu muset.
Sednu si do klína kmotřičky Hrušně a sedím a přemýšlím. Všechen smutek, kterým jsem ještě před chvílí trpěla, ustane. U srdce je mi milé teplo. Šum stromů vnímám jako tichou hudbu, kterou mi jakoby říkají: Vítej doma. Nic mě netíží. Jsem DOMA. Co víc si můžu přát? Už nikdy mě odtud nikdo nedostane. Milovala jsem tohle místo, miluju ho a vždycky ho milovat budu.
Jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Teď klidně můžu s klidným svědomím umřít. Po dlouhé době jsem se totiž vrátila do ráje mého dětství, do místa, kde jsem vyrostla, kde jsem měla maminku, tatínka, sestřičky, přátele... Všechny ty, co jsem milovala. A tyhle vzpomínky mi nikdo nevezme. Nikdo ze všech lidí na světě mi nemůže vzít to nejkrásnější ze života: VZPOMÍNKY, LÁSKU A DOMOV...