Sklo z mrakodrapů

Chystalo se to, a všichni to tušili. Jak by ne, když se o tom mluvilo i v televizi. Čekal se ten nejzajímavější atentát v těchto letech. Všechny atentáty jsou něčím zajímavé, ale o to víc kruté.

Naše hlavní budova se nacházela vprostřed náměstí, byla vlastně místo fontány. Takový vysoký mrakodrap, celý ze skla, ostatně jako všechny budovy okolo něho. Všechny vypadaly stejně, ale my jsme věděli, kde co je. Bylo to zdrcadlové bludiště. V létě bylo horko, které se těžko dalo snést, a v zimě byla nehorázná zima.

Kdykoliv si na ten den D vzpomenu, projede mnou pichlavá bolest. Lidé zmizeli, jen já a jedna holka, budeme jí říkat Deb. Takže jen já a Deb jsme byly v naší budově, něco na způsob školy, jen my dvě v celym obrovi ze skla. Nadešel čas se jít někam schovat. Všude kolem nás bylo mrtvo, ticho, z kterého se dělalo špatně. Šero a ticho, ticho a šero. Jen vítr vískal okny, které někdo zapomněl zavřít, jen mraky na nebi líně pluly dál. Nic se nedělo. Nevypadalo to, že se chystá atentát, ale že nastal konec světa.
Vyšly jsme na ten šedivý den a přemýšlely, kam se ukrýt. Protože kolem nás byly všechny budovy stejné, nebylo moc možností. Rozhodly jsme se pro hotel. Je tam útulno a je luxusní, takže kdybychom umřely, aspoň to bude pořádná luxusní smrt.
V přivítací hale byla řada židlí. Připavena jako v divadle na představení. U židlí byla hromada nákupních tašek z luxusních obchodů z vedlejších mrakodrapů. Velké nákupy a v tuhle dobu? Jak na to někdo může myslet?
Ale objevila se tady moje spolužačka a řekla nám, že jsou velké slevy, majitelé obchodů nechtějí přijít o drahý materiál, tak ho raději prodávají za korunu, nekecám. Tak to řekla.
S Deb jsme tedy vyrazily na poslední nákup našeho života, vychutnávaly jsme si každou látku na našich tělech, každou velikost bot, prostě vše, co měli. Po našem odchodu neměli už nic.
Sedly jsme si do řady, vedle ostatních, na ty židle jako v divadle. A čekali, čekali jsme všichni, co se stane. Není to každý den, kdy člověk může být při atentátu a vidět ho přímo.
Ozvala se rána, my všichni jsme drželi své plné tašky hadrů a mody a tak všeho možně a oči se nám jen jiskřily. Přišel ten Konec. Výbuch a pak jen spousty skla dopadajícího na zem. Všechny mrakodrapy se propadaly do sebe, všechno sklo se měnilo na písek. My jen seděli a sledovali, jak pomalu končí náš život. V rukách jsme stále drželi tašky, oči stále jiskřily, sklo stále padalo. Nad hlavou se nám propadl strop a nás pomalu zasypávaly kusy betonu a skla.
To sklo je všude, vždy bylo.