Závod s válkou

Jana byla obyčejná osmnáctiletá dívka. Jako mnoho děvčat v jejím věku byla zamilovaná. Jejího srdce šampión byl o rok starší Pavel. Chodili spolu už dva roky a jeden pro druhého by položili život. Byli jako jedna duše ve dvou tělech. Sdíleli jeden tep, kterým tepala jejich srdce, jeden dech, kterým dýchali. Jejich společný dech života. Našli si svoji vlastní řeč. Řeč lásky. Jejich láska byla jako vtělená sebejistota. Jejich vlastní kousek štěstí, které zahánělo nudu života. Jana byla hezká, modrooká, štíhlá blondýnka a Pavel měl hnědé oči a kaštanové vlasy. Jana měřila pouhý metr padesát a Pavel oproti ní byl o dobrých dvacet centimetrů vyšší. Ale ani jeden to nebrali jako překážku. Právě naopak. Proto se do sebe kdysi zamilovali. Ve skutečnosti neměli moc společného. Pavel závodně běhal a sport byl náplní jeho života. Kdežto Jana sportům příliš nehodovala. Zajímala se o literaturu a v knihách trávila mnoho času. Pavlovi naopak knihy moc neříkaly a sport mu koloval v žilách. Proto také šel dobrovolně k vojsku a momentálně byl na humanitární misi ve válkou zničeném Afghánistánu. Kvůli tomu se také málem rozešli. Jana se nedokázala smířit s myšlenkou, že Pavel riskuje život někde na kilometry daleko a ona o něm nic neví. Nakonec se udobřili a Pavel opravdu odjel. Společně to nazývali vojnou lásky. Pavel slíbil, že bude psát. Každý den. Bohužel pošta byla příliš pomalá. Ale Jana byla vděčná alespoň za těch pár řádků.
Teď stála v letištní hale a čekala, až Pavlovo letadlo přistane. Byla hrozně nervózní a třásla se po celém těle. Neměla vůbec dobrý pocit. Červ nejistoty se v ní nepříjemně kroutil. Na Pavla se moc těšila, ale přesto nebylo něco v pořádku. Těšila se, až ji sevře v náručí a políbí. Až budou zase spolu. Přála si projet rukou jeho husté vlasy. Hledět do jeho očí a opravdu od srdce se usmát. To je to, co jí chybělo. Chtěla ten proud jejich společné lásky znovu rozpohybovat. Pavel byl pro ni nejdůležitější osobou v životě. Život bez něj by pro ni jako páv bez per. Stačilo, aby se na ni podíval a už to mluvilo za vše. Jeho oči vyzařovaly jejich lásku. Z jeho srdce pronikala nevtíravá vůně jejich společného štěstí. Vůně, typická jen pro ně. Pavel byl pro Janu světlem ve tmě. Jana pro Pavla představovala tmu. Tmu, zobrazující jistotu, že má pro koho svítit. Navzájem si svítili na cestu zvanou život.
Teď se jejich láska měla ještě prohloubit. Jana se totiž dozvěděla, že s Pavlem čeká dítě. Tak důležitou věc mu nechtěla psát. Chtěla mu ji sdělit osobně. Věděla, že bude mít radost. Nejprve tomu sama nemohla uvěřit. Ji že potkalo takové štěstí? Ona že bude nosit pod srdcem Pavlovo dítě? Připadalo jí to úžasné. Včerejší večer proseděla u okna. Studený vánek jí příjemně hladil obličej. Představovala si, jaké to asi bude, až budou žít s Pavlem spolu. Až se to malinkaté miminko narodí a bude živým důkazem jejich lásky. Kdyby nechodila s Pavlem, asi by se cítila v tuto chvíli jinak. Otěhotnět v osmnácti letech by jí bylo spíše přítěží. Ale teď se na miminko těšila. Nevěděla sice, jak to udělá se školou, protože před sebou měla ještě celý čtvrtý ročník a maturitu k tomu, ale to pro ni teď bylo vedlejší. Na prvním místě byl Pavel a to děťátko. Dokonce už přemýšlela nad jmény. Pavel jí s tím určitě pomůže.
Seděla zamyšleně na nepohodlné židli v letištní hale, v rukou svírala kelímek kávy z letištního automatu, ale ani jednou se nenapila. Onen nepříjemný pocit jí svíral žaludek stále víc. Ale co by se mohlo stát, řekla si v duchu. Položila si levou ruku na svoje bříško a usmála se. Přece na ten pocit nebyla sama. Jsou dva. Zahleděla se na stříbrný prstýnek na prostředníčku levé ruky. Ten byla také od Pavla. Pohled na něj jí na tváři vykouzlil další úsměv. Nikdy dřív by neřekla, že může někoho tak upřímně milovat. Pavel ji uchvátil na první pohled, ale ani ve snu by jí nenapadlo, že zrovna ona se bude líbit právě jemu. Pavel byl pěkný klučina a mohl mít na hezčí, než byla Jana. Ale nepatřil k těm, kteří posuzují na první pohled jen pouze podle vzhledu. Nemiloval Janu proto, jak vypadala, ale proto, co měla uvnitř. Našel si oči její duše a do těch se zamiloval. Co víc si v lásce přát? Samozřejmě jejich vztah nebyl dokonalý. Jako všem, i jim to občas zaskřípalo. Proč se ale rozcházet? Vztah je přece o toleranci. To si Jana i Pavel uvědomovali a oba svorně tvrdili, že občasné hádky jsou kořením jejich vztahu. Janě přesto jejich vztah dokonalý připadal. Byla spokojená. Pavel byl prostě její anděl. Právě on jí dal ochutnat tu kořeněnou příchuť života, které se říká láska.
Cink!!! Janě prstýnek vypadl z rukou a chvíli poskakoval po podlaze. Sehnula se a zvedla ho, zrovna když se ozval hlas z rozhlasu a hlásil přistání speciálního vojenského letadla. Jana vstala a nedočkavě hleděla k východu číslo 6. Vyhrnula se z něho skupinka mladíků v uniformách. Jana brouzdala očima po vojácích a snažila se najít svou lásku. Marně. Všichni už vystoupili, ale po vysokém Pavlovi nebylo ani stopy. Pocit nejistoty byl stále větší a Jana začala být zoufalá. Nechápala, proč Pavel nepřiletěl, když najisto sliboval, že dnes dorazí na letiště jako bájný rytíř na statném oři. Nepanikař, snažila se v duchu uklidnit, někde tu určitě je.
Pak si všimla, že si ji jeden z vojáků, starý přibližně jako Pavel, zamyšleně prohlíží. Přistoupil blíž a zeptal se: „Promiňte, slečno. Vy asi budete Jana Bendová.“ Jana zbledla ve tváři a pomalu přikývla. Voják pokračoval: „Pavel Lomský mi pro vás nechal dopis.“ Jana pohlédla na zažloutlou obálku, kterou voják vytáhl z kapsy, a stále nechápala. „Dopis? Stalo se snad něco?“ zeptala se a hlas jí přeskakoval. „No víte,“ koktal voják a zabořil svůj pohled do země. „Přišel nečekaný útok a,“ ale opět se odmlčel. Janě cítila, jak se jí opět křečovitě svírá žaludek. Voják si dodal odvahy, zhluboka se nadechl a pomalu řekl: „A jedna z bomb dopadla na stan vašeho přítele.“ V Janě by se krve nedořezalo. Znamená to snad? „Nepřežil to,“ potvrdil její obavy voják, ale Jana ho slyšela jakoby zdálky. Kelímek jí vypadl z ruky, pomalu, až nesnesitelně padal, až dopadl na světlou podlahu a její obsah ji zbarvil od kávy. Voják ještě něco říkal, ale Janě už nesloužily uši. Stačila se mu ještě podívat do očí a pak se jí podlomila kolena. Voják ji zachytil těsně nad zemí, ale to už se Janě zatmělo před očima. Nastalo ticho. Ticho bez konce.

Ahoj lásko,
Každá minuta bez tebe se strašně vleče. Čím déle jsem tady, tím víc mi chybíš. Když si pomyslím, že jsme od sebe tisíce kilometrů daleko, bolí mě u srdce. Moc se mi stýská. Chybí mi tvé polibky, tvé obětí, pohled tvých pomněnkových očí, tvůj krásný úsměv i pohlazení tvých milých slov. Včera v noci se mi o tobě zdálo. Stáli jsme před krásným bílým domkem a byli jsme šťastní. To byl vždycky náš sen. Až se příště vrátím, už to bude napořád. A ten sen si splníme. Slibuji ti to. Psala si mi, že máš pro mě překvapení. Už se moc těším. Rád bych ti taky něco přivezl, ale víš, jak to tu chodí. Snad ti postačím já. Za pár dní to všechno skončí a už budeme pořád spolu. Čeká nás ještě poslední akce a konečně odtud odletím. Člověk musí mít nervy ze železa, aby to tu vydržel. Někdy mám pocit, že jsme tu naprosto zbyteční. Samozřejmě v hloubi duše vím, že i když se k nám tady lidé staví zády, naši pomoc oceňují. Mám pocit, jako bych se ocitl v jiném století. Kam se poděl ten civilizovaný svět, který jsem znal? Proč si lidé tak ubližují?Všude brečí děti i ženy. Je tu plno křiku a bolesti. Je to jako století slz. Pomalu už kolem sebe nevidím tvář, která by nebyla smáčena žalostným pláčem. Je to jako by ty slzy byly z oceli. Ubíjejí celou tuto zemi možná více než polibky děl. Nejhorší na tom je, že jim moc nepomůžeme, dokud se sami nepřestanou nenávidět. Nechápu to. Ale dá se válka vůbec chápat? Zdá se mi, že jsem se ocitl v pekle, ale přesto se na něj dívám pouze skrz mlžný závoj a stojím tak jen na jeho prahu. Je to jako by někdo tenhle obraz pekla vymaloval na obrovské plátno a postavil přede mě. Každý den děkuju bohu, že mám tebe, že žijeme daleko od téhle hrůzy a nemusíme se bát, že když večer půjdeme spát, už se ráno neprobudíme. Moc tě miluju a to nezmění nic na světě. Až tady jsem si uvědomil, že bez tebe nemohu žít. Jedině tvoje láska mě tu drží nad vodou. Nemůže se dočkat, až tě uvidím. Posílám ti sladkou pusu a odpočítávám dny, ba dokonce minuty, kdy tě budu moci políbit doopravdy.
S láskou
Pavel

Jana si znovu a znovu dopis předčítala. Nepřítomně pozorovala Pavlův rukopis. Z očí jí tekly slzy a zmáčely řádky Pavlova dopisu. Voják stále seděl vedle ní. „Bomba dopadla, právě když ten dopis dopsal. Byl jsme s ním, když umíral. Mluvil o vás,“ říkal právě. Jana pozvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Viděla, jak se v nich zablesklo. Musela odvrátit tvář. Začala se v ní rodit představa, jak tam Pavel někde leží a jeho oči pozvolna vyhasínají. Jak jeho tělo opouští duše, jak z něho vyprchá život. Musela tu představu zahnat. Kvůli šílenství té kruté války přišla o svého anděla strážného. Uvědomila si, že by asi měla něco říct. „Opravdu mluvil o mě?“ Voják se lehce usmál a přikývl: „Opravdu. Prosil mě, abych vám ten dopis předal. Moc krásně o vás mluvil. Říkal, že jeho láska k vám nemá hranic. Nikdy že nezapomene na vaši krásnou tvář. Říkal, že válka mu sice mohla vzít život, ale vzpomínky na vás už ne. A že nemáte být smutná. Pořád bude s vámi. Jen ho mrzí, že vám toho nemohl dát víc. Láska a cit jsou krásné věci, nejcennější, ale pro něho to bylo málo. Dával vám ze sebe vše a pořád mu to přišlo jako nic. Neměl vás milovat na 100 procent, ale na 200. Pak by vám po něm zbylo víc. Dal by vám toho víc.“
Jana křečovitě svírala dopis a pořád jí stékaly po tvářích slzy. Ale tentokrát to byly slzy štěstí. Pavel svůj závod s válkou prohrál, ale jako člověk dokázal nemožné. Něžně se dotkl Janiných citů i její duše. A tím se navždy podepsal perem lásky do jejího srdce. Bylo to zvláštní, ale chtělo se jí smát a brečet zároveň. Slzy se jí drolily z očí a cítila jejich žár. Stékaly pomalu, až nesnesitelně, ale přesto byla šťastná. Pavel ji miloval z celého srdce a dal jí víc, než si myslel. Ona, Jana Bendová, bude ve svém srdci navždy nosit stopy jejich lásky a pod srdcem bude mít jeho živý důkaz. Bude tam jako zvon bít srdce jejich dítěte. Právě díky němu pochodeň jejich lásky nikdy neuhasne. A jejich láska ji bude hřát navždy svým upřímným a věčným plamenem. Každý den na ni bude dohlížet stín jejich lásky, v jehož náručí se může bezpečně ukrýt. Uviděla před sebou Pavlovu tvář a řekla: „Víc jsi mi toho dát nemohl. Dal jsi mi dítě.“