Myšlenky, naděje, sny.

Ulicí se rozléhaly kroky. Tiché, lehké, nenápadné. Nikdo tam nebyl. Nikdo kromě jí. Šla sama, tiše a neslyšně. Přála si být neviditelná a skoro se jí to dařilo. Byla už tma a ulici osvětlovalo pouze světlo vycházející z domů. Z těch domů, kde všechno bylo v pořádku, rodiny si užívali nekončící pohodu a pocit toho, že se mají navzájem. Ale ona? Co tam dělala? Pouze šla, bez žádného cíle. Šla.. Co nejdál od všeho. Od toho nekončícího pocitu strašné tíhy. Tíhy na prsou, na celém člověku. Takhle jí ještě nebylo. Pouze šla. Musí to někdy přestat. Někdy se to musí zlomit. Doufala. Ale nic se nedělo. V hlavě se jí dokola stále přehrávaly scény. Scény, které jí nedávaly klid. Které změnily celý její stávající život. Nad kterýma myslela stále. Ve škole, doma, v jeho blízkosti. Stále dokola. A ona pouze šla.. Měla strašně zvláštní pocit. Neplakala. Už nemohla. Byla na konci. Na konci sil, na konci všech nadějí. Nevěděla jak dál, co dělat? Jenom ta strašná tíha. Ubíjela ji. Už celou věčnost. Nebyla to už ta veselá holka. Změnila se. A to všechno jenom kvůli té tíze. Kdy přestane? Kdy bude všeho konec? V myšlenkách se stále vracela na to místo. Na tu dobu. Na ten okamžik. Na tu chvíli, kdy stála s ním v tom teplém letním večeru. Na jeho dotyky, polibky, slova. A pak jí tak ublížil. Možná to ani tak nechtěl, možná o ní nevěděl. O ní a jejích pocitech. Ale ublížil. Tak strašně moc, že teď jí nezbývalo nic jiného než jít a v myšlenkách se vracet zpátky. Vzpomínky.. Jediná věc, která vám zbyde, když už dál nemůžete. Můžete si ve vzpomínkách neustále opakovat ten okamžik. Ten, po kterém tak toužíte aby se zopakoval. A víte, že nemůže. Vy nemůžete. Nemůžete už dál. Můžete pouze jít.. Jít kamkoliv. Hlavně jít. Do neznáma? Do ztracena? Do tmy. Hlavně pryč. A být sama. Bez ostatních a jejich řečí, že všechno bude fajn. Nebude. Už ne. Nemohla brečet, nemohla skoro ani dýchat. Kvůli té tíze, která jí tak strašně stlačovala. Jak dlouho už? Měsíc? Dva? Ze začátku doufala, bojovala. Teď? Už přestala. Už na to nemá sílu, pořád dokola ty zklamání. A věčné utěšování, že možná příště. Příště? Kdy příště? A stejně nic.. “Třeba někdy, určitě” slyšívala.. A chvíli tomu i věřila. Ale teď? Už ne, už je konec. Ví že je tu jiná. Jiná co je lepší. Zajímavější? Hezčí? Neví.. Neví nic. Jen to že musí jít. Jít dál..